O mých závislostech

KlepeTo blog 26.09.2017 10:39 Mám to asi napůl v povaze, napůl v genech. Nějak se nedokážu vyhnout závislostem různých druhů. Možná je trošku příliš používat v souvislosti s mými zkušenostmi slovo “závislost”, ale jiné lepší neznám, nejblíže bude zřejmě “nadužívání”, ale to nedosahuje patřičné univerzálnosti. Zatím se žádná má závislost nedostala do nebezpečného stadia, ale pár už jich bylo. Počítačové hry Jako mladý, řekněme do takových 15 let, jsem trávil enormní množství času hraním počítačových her. Zpočátku to byly jen kampaně, singleplayer, ale postupně jsem propadnul kouzlu “mulťáku” a začal hrát “céesko” . Tato situace není v dnešní době cizí zhruba 80% kluků, řekl bych, ale přesto mám pocit, že to nebyl úplně šťastně strávený čas. Pamatuju si, že jeden den jsem dokázal hrát 12 hodin v kuse jednu počítačovou hru. Na jednu stranu je krásné, že jsem se ještě dokázal tolik soustředit na jedinou věc. Otázka je, jestli se tomu dalo úplně předejít? Nemyslím si. A v kontextu to dokonce ještě nebyla ta nejhorší možnost. Ony počítačové hry jsou podlě mě jedna z těch “lepších” zábav, když vezmeme v úvahu i televizi, což je druhý velký žrout času a mozků. Co jsem měl jako mladší možnost dělat? Mohl jsem: hrát hry, koukat na televizi, číst knížky. Z této domácí nabídky jsem si vybral hry a knihy. Pak bych mohl chodit ven s kamarády, sportovat. Jako mladší jsem hrál 5 let závodně fotbal, pak asi 3 roky tenis, takže jsem nebyl žádné společensky zanedbané dítě, které sedí s mastnými vlasy drbajíce se v rozkroku ve své kobce. S kamarády ven jsem ale nikdy moc nechodil: ono co taky dělat venku? Chození ven je strašně přeceňovaná věc - člověk v principu může stejně jen mluvit, kouřit a poflakovat se. Výlety do přírody, ekologii a jiné aktivity neberu v potaz pro jejich věkovou nepřiměřenost a nereálnost. Nenaučil jsem se tak ve dvanácti kouřit, do takových šestnácti let jsem si “v reálu” s lidma taky nevěděl moc rady, zato jsem se ale naučil pracovat obstojně s počítačem, protříbil si možná nějaké strategické schopnosti a co je asi nejdůležitější, začal se učit anglicky. Když to takhle člověk zanalyzuje, tak ten “ztracený” čas možná nebyl tak úplně “ztracený”. Online hry - Webgame Když můj počítač začal zastarávat, nový nebyl na obzoru, moje pozornost se začala stáčet k tehdy hodně populární textové onlinovce - Webgame. Funguje snad dodnes. Vyděluju ji z kategorie počítačových her, protože až kvůli ní jsem začal přizpůsobovat svůj den hře a dal jsem za ni asi i svoje první peníze . Webgame je totiž takový předchůdce dnešních Travianů, Farmvillů, Cityvillů a nevím čeho ještě. Možnost hrát tak člověk získává až s ubíhajícím časem, proto jsem třeba vstával v 6 ráno, abych stihnul odehrát a tak dále. To už nebylo úplně košer. Dal jsem za ni také 500 Kč, abych si zaplatil doživotní GOLD účet, abych mohl hrát za 2 země místo jedné a měl nějaké další výhody. Trávil jsem hraním opravdu téměř veškerý volný čas; na moji obranu nutno říct, že jsem dosahoval celkem vysoké úrovně a při řízení aliance jsem možná získával i nějaké organizační dovednosti. Jeden hráč Webgame, konkrétně Schmutzka, mě taky přivedl na celou tu věc s blogováním, protože si sám blog vedl. Byl vtipný, originální a otevřel mi vůbec tento obzor. Nebýt jeho, tak tento článek dnes třeba nepíšu. S Webgame jsem skončil dobrovolně, trochu na popud matky, protože už mi dost přerůstala přes hlavu. Myslím, že jsem se zařekl, že to bez Webgame vydržím měsíc a pak už jsem se k ní nikdy v takové míře nevrátil. Hrál jsem pak ještě, ale už nikdy ne s takovým zápalem. Alkohol Abych hned zkraje rozptýlil vaše obavy - ne, nebyl a ani nejsem závislý na alkoholu. Jenom mě jeden čas bavilo ho pít. A pil jsem hodně. Mám “smůlu”, že nejsem úplně zdatný pijan. Praxí mám odzkoušeno, že poměrně rychle zvracím. Na druhou stranu můj podroušený stav je z těch lepších - nejsem agresivní, nepříjemný, nic. Spíše společenský, odvázanější atd. Zpočátku jsem pil hlavně tvrdší alkohol, protože mi pivo nechutnalo, tedy v první řadě vodku. K ní mě dostala spolužačka, která mě vlastně k pití přivedla. Postupem času mi ale pivo začlo chutnat a nyní dokážu dokonce pít i našeho lokálního Krakonoše, což objektivně není vůbec dobré pivo. Z původních destruktivních “mejdanů”, kdy jsem se vlivem nezkušenosti, nikdy ne úmyslně, opíjel do němoty, se nyní spíše přesouvám na klasický chlapský “pokec” do hospod u piva. Tři mi stačí, abych byl bujařejší, po šesti zvracím. K alkoholu bych měl mít dědičně největší sklony , ale myslím si, že se zatím držím hodně zkrátka a jsem nad věcí. Nepiju sám, nepiju proto, že mi chutná. Piju pro jeho účinky na moji mysl. Pokud vás zajímá jeden zajímavý životní osud hodně těsně svázaný s alkoholem, doporučuji knihu Jacka Londona Démon Alkohol. Popisuje v ní krásně svůj život i prožitky alkoholika a jeho cestu k úpadku. V současné době vnímám alkohol jako příjemné občasné zpestření nočního života, které nutně nepotřebuji, dokážu se bavit i bez něj, ale prostě nabízí jiné prožitky. Osobní rozvoj Vy, kteří mé internetové osudy již nějaký ten čtvrtek sledujete, určitě znáte mou minulou posedlost osobním rozvojem. Vlastně posedlost knihami o osobním rozvoji. Z této závislosti vzniknul blog , který jsem nějakou dobu vcelku úspěšně vedl, nicméně osobních změn bylo jen velice poskrovnu. Postupem času jsem ale přestal kupovat knížky a začal na sobě experimentovat. Vyzkoušel jsem si ranní vstávání, běhání, pravidelné psaní, samé dobré věci. To, že jsem u žádné z nich moc dlouho nevydržel, je věc druhá. Na druhou stranu jsem si dokázal, že když se zařeknu, dokážu víceméně cokoliv. Milion si sice z prstu do zítra nevycucám, ale taky by to nějak šlo zařídit. V jednom období jsem mohl číst třeba 30 blogů o osobním rozvoji, kupoval jsem si knihy, vypůjčil všechny dostupné z knihovny. Nyní knihy s touto tematikou téměř nečtu a blog mi zůstal jeden jediný - . Ten vám vřele doporučuji. Získal jsem už mírnou averzi vůči různým článkům, které vám v rozsahu 300 slov mají změnit život. To, ať se na mě nikdo nezlobí, vážně není možné. Nějaký vliv mohou mít až delší útvary - články od 1500 slov výše a knihy. Různé seznamy debilních rad “jak být šťastnější ve 3 krocích”, “jak najít mír v rušném životě” a tak dále mi už přijdou spíše trapné. Na druhou stranu neodsuzuji jejich autory, protože z nich mají slušné živobytí. Ztotožňuji se více s filozofií , která se vážně těžko vysvětluje, ale kterou snadno pochopíte z jeho článků a přednášek posledních měsíců. Je sice mírně cynická, ale podle mě mnohem více funkční a opravdová. Facebook Abych se trochu pochválil, na Facebooku jsem byl v Čechách mezi prvními. Když jsem se zaregistroval, měl jsem jen 2 přátele, protože víc lidí na něm prostě nebylo. To byly časy. Pak to ale začlo jít čím dál tím víc z kopce a s množstvím připojených lidí rostla i moje závislost. Dopadlo to tak, že téměř každý okamžik strávený na MacBooku byl časem stráveným na Facebooku. Nemám co dělat? Šup na Facebook. Nikdo není online? Prohlížej si cizí profily, komentuj statusy, fotky, cokoliv. Dokázal jsem tak zabít neskutečné hodiny a hodiny naprosto iracionálním chováním, kdy stačilo na 10 vteřin se zamyslet. Ale nezamyslel jsem se. Myšlenku opuštění Facebooku ve mně zasel můj nejlepší kamarád, který se na něm nikdy nezaregistroval a přesto má společenský život víc než dobrý. To byl totiž jeden z mých argumentů - nebudu vědět, co se kde děje, nebudu mít kontakt s kamarády. Na jeho příkladu jsem jasně viděl, že to jde. A víc než dobře. Namísto Facebook chatu jsem začal používat ICQ. Je to možná ohromný krok zpátky, co se technologie týče, ale mně pomohl zbavit se jedné závislosti. Mám v seznamu asi 5 nejdůležitějších kontaktů a jsem spokojen. Snažím se s lidmi trávit mnohem víc času face-to-face, protože to je naprosto nejefektivnější a nejhodnotnější interakce. To, co si člověk na chatu může psát dvě hodiny, má prostým mluvením za sebou za 5 minut. A ještě může používat gesta, intonaci, pohled a všechny ostatní neverbální signály. Facebook mě taky trochu začínal děsit z pohledu soukromí a ochrany dat. Komplikovanost smazání účtu a možnost, že to vlastně ani doopravdy nelze, je děsivá sama o sobě. Proto jsem před smazáním radši všechny informace vymazal, všechny přátele odstranil a až pak si zažádal o zrušení. Chvilku to sice dalo, ale podle mě se tento krok vyplatí. Starcraft II Moje nejčerstvější závislost je znovu z ranku počítačových her - Starcraft II. Naprostá legenda mezi RTS a ohromná pecka, kterou tento rok Blizzard vydal. Po Counter Striku taky druhá hra, kterou jsem si koupil jako originál. Oproti jedničce se jedná o neskutečný krok dopředu a zejména multiplayer je návykovější než kdy předtím. Jakožto individualista jsem hrál mod 1v1, kdy se člověk musí spolehnout jen sám na sebe. Starcraft II obsahuje inteligentní systém, který vám přiděluje protihráče tak, abyste byli co nejvíce vyrovnaní. Podle svých bodů jste pak řazeni do lig , celý systém je tak velice kompetitivní. Což je něco na mně. Po pěti úvodních rozřazovacíh hrách jsem se dostal do Zlaté ligy. To mi ale samozřejmě nestačilo - chtěl jsem výš. Vlastně nejvýš. Dal jsem si tak za cíl dostat se do Diamantové ligy. Měl jsem štěstí, že už z dob původního Starcraftu jsem si s sebou přinesl určitou dávku skillu, takže mi postup netrval tak dlouho. Jak jsem se svému cíli blížil, řekl jsem si, že až se do Diamantové ligy dostanu, hned Starcraft II smažu a začnu se zase věnovat inteligentnějším věcem. Tak se stalo toto pondělí a výsledkem je, že po dlouhé době třeba znovu píšu nějaký článek. Tato závislost trvala okolo 300 zápasů, což při průměrných 15-20 minutách na jeden dává okolo 100 hodin čistého času. A to ještě není všechno. Kromě samotného hraní jsem totiž také koukal na komentované záznamy her profesionálů, dokonce ještě předtím, než jsem samotnou hru měl. Ani si netroufám odhadovat, kolik mi zabrala tato činnost, ale nedivil bych se, kdyby to bylo mnohem víc než samotné hraní. Té jsem dal také vale. Proč to vlastně píšu? Píšu to proto, že mě fascinují závislosti. Fascinuje mě možnost do nich spadnout a pak se z nich vlastní vůli vyhrabat. Fascinuje mě meta-myšlení, neboli “myšlení o myšlení”, což je jedna z věcí vlastních pouze člověku. A taky rád mluvím o sobě. Tento rok se pravděpodobně vyhnu bilančním článkům a jejich plánovacímu protipólu, byť takové články strašně rád čtu. Vyhnu se jim, protože se mi v mém světě mění všechno takovou rychlostí, že myslet dál než na zítřek je krajně nepraktické. Dokud nebudu vědět, kdo jsem, na čem mi záleží a co chci dělat, nemá smysl plánovat další rok. Samozřejmě, že si na tyto otázky snažím odpovídat denně, ale zatím se nedobírám správných odpovědí.