Jóbovi přátelé

Apoštolská církev 19.03.2020 04:33 Možná vy sami nejste v obtížné situaci, ale někdo ve vaší blízkosti. Ve vaší rodině nebo v církvi. Nebo ve vašem okolí. Jób měl tři přátele, kteří byli nejenom zdrceni tím, co se mu přihodilo, ale vyhledali ho, aby ho politovali a potěšili. Vážili si ho, záleželo jim na něm a prožívali to s ním. A hlavně, mysleli to s ním jen dobře. Nejprve brečeli, následně s ním sedm dní mlčeli. Pak ale chtěli Jóba potěšit a povzbudit. Jejich snaha je zachycena ve velké části knihy Jób. Víme, že se jim to vůbec nepovedlo, i Bůh je pokáral. Čeho se vyvarovat, abychom nebyli takovými Jóbovými přáteli? Co raději neříkat? Třeba člověku nemocnému? „Je to Boží trest. Jsi v hříchu. Co děláš ve svém životě špatně, že jsi onemocněl?“ Přesně to tvrdili Jobovi přátelé. Bůh může ve své milosti člověka zastavit na jeho cestě a umožnit mu činit pokání. Nenazvala bych to trestem. Ale jestli je to zrovna případ člověka před námi, ví jenom Bůh, a nám to nepřísluší soudit. Doporučuji tuto oblast do pastorační péče. Vyznávání hříchů s uzdravením jistě souvisí. „Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni.“ Je však potřeba s tímto tématem zacházet moudře. „Je to Boží navštívení!“ Tím opravdu nikoho nepotěšíte. Bůh nás nenavštěvuje utrpením, On je milující Otec. Bolestné události do našeho života ve své svrchovanosti dopouští, ale není jejich původcem. Bůh je s námi v našem trápení. „Není to nedostatek víry? Kdybys měl velkou víru, Bůh by ti požehnal a nedopustil nic zlého, ani nemoc.“ To jsou pozůstatky mylného učení, které tvrdí, že opravdový křesťan nemůže onemocnět. „Možná tě Pán zastavil, abys měl teď víc času na něj, na modlitbu a čtení Božího slova.“ Pochybuji, že to je důvod nemoci. A hlavně, kdo byl opravdu nemocný, měl bolesti nebo jinou tělesnou nepohodu, ví, že se v tom stavu často nejde nijak zvlášť soustředěně modlit, natož systematicky studijně číst Boží slovo. „Možná tě Bůh chce něco naučit.“ Je pravda, že Bůh na nás neustále pracuje a využívá vše k tomu, aby nás formoval a učil. Jsme jeho učedníci. Ale trpícímu bych tuto větu neříkala. „Jiní jsou na tom hůř, buď vděčný za to, co máš.“ To je samozřejmě pravda, jsou i horší nemoci, než máme my, ale to ještě nesnižuje naše vlastní utrpení. Nezlehčujme bolest člověka. To, že člověk trpí, ještě neznamená, že je nevděčný. „Mysli pozitivně! Všechno je v hlavě.“ Mysl je důležitá, máme ji nechat Božím slovem proměňovat, to je pravda. Ale není problém spíš v nás? Že my nechceme slyšet nic negativního? Nemáme spíše my problém naslouchat bolestným otázkám trpícího člověka? „Neříkej, že jsi nemocná, jsi zdravá ve jménu Ježíš.“ Tuto větu slyšela opakovaně jedna nemocná sestra po dotazu, jak se cítí. Negovat realitu není víra. „Uzdravení zaleží na tobě. Na tvé víře, na tvém nastavení, na tom, jak přemýšlíš.“ Netvrdím, že na tom není kus pravdy. Ale tímto dáváme na nemocného velké břímě odpovědnosti a také pocitu viny. Věříme, že moc k uzdravení je v Ježíši, kterému věříme, ne v naší mysli. „Nesmíš být nešťastný, raduj se, Ježíš je vítěz!“ Amen, Ježíš je vítěz. Vítěz nad hříchem a smrtí. Ale opravdu nemůže oddaný křesťan prožívat neštěstí a trápení? Opravdu nemáme porozumění pro zármutek? „Chápu tě. Vím, jak ti je.“ Pozor na toto vyjádření. I kdybys procházel v minulosti něčím podobným, nikdy nemůžeš vědět, jak je tomu člověku, kterého máš před sebou. „Jsi taková bojovnice! Tak silná! Já tě tak obdivuji!“ Možná vás to překvapí, ale toto taky vyvolává uvnitř nemocného protichůdné reakce. Ví, že je to myšleno jako povzbuzení. Ale ten člověk se často cítí slabě, nebojovně až zlomeně. A moc dobře ví, že sám o sobě je slabý a že pokud má nějakou sílu, čerpá ji od Pána. „Já bych to nezvládla.“ To nevíš. Bůh dokáže dát sílu každému do situace, ve které se ocitne. „To je strašné! Jsem z toho zničený, zdrcený…“ Někdy se lidi kolem nemocného hroutí víc než on nebo jsou lidi, kteří dokážou na sebe strhnout pozornost, aby je pak snad ten trpící ještě utěšoval a staral se o ně. „Ale vypadáš docela dobře.“ A jak mám vypadat? Na umření? Co jste čekali? Ale možná, že to někoho může potěšit. Někdy to ale opravdu není pravda a je to zbytečné tvrdit. „Neřeš, jak vypadáš. Hlavně abys byla zdravá.“ Nemoc s sebou někdy nese i nevítanou změnu vzhledu. Samozřejmě, že v prioritách vzhled není v popředí, ale to neznamená, že to toho člověka netrápí. Nebo ho to trápit nesmí? Zlehčování a humor. Humor je velmi důležitý, ale udělat si z nemoci a věcí kolem legraci musí nemocný. Jinak může přijít humor v nevhodnou dobu, kdy nepozvedne, ale zraní. Odmlčet se, vyhýbat se. Často lidi nevědí, co říct, jak se zachovat, aby neřekli něco špatně nebo nevhodně, tak se raději trpícímu vyhýbají. Prosím, jen to ne. Tímto ten člověk může zůstat úplně sám. Když to shrnu. Radím vyhýbat se hledání příčiny a nabízení nevyžádaných názorů. Promítání, kdo za nemoc „může“, jestli nemocný, Bůh nebo ďábel, často nic užitečného nepřinese. Pokud nemocný hledá sám příčinu nebo si myslí, že ji zná, je to často spíše k pastorační péči. Problémem v letničních kruzích může být popírání negativních emocí. Jako by znovuzrozený, Duchem naplněný křesťan nemohl prožívat smutek, zklamání, bolest, strach, trápení nebo dokonce děs a hrůzu. Žalozpěvy patří do Bible stejně jako chvalozpěvy. Volání v úzkostech k Hospodinu je biblické mnohem více než odmítání neradostných pocitů. A obecně pozor na nevyžádané rady. Často se kolem nemocného sdruží hodně lidí, kteří hned vědí, jak to ten člověk má přijmout/nepřijmout, jak má bojovat, jak se zachovat a co přesně má dělat, aby byl zaručeně zdravý. Nemocný často potřebuje něco úplně jiného než takové rady. Co teda říct? Co teda říct člověku, který je nemocný, přišel o někoho blízkého nebo prožívá něco bolestného? Co dělat? „Nevím, co k tomu říct, velmi mě to zasáhlo…“ Když nevíme, co říct, je lepší to jednoduše říct takto, než se tomu člověku vyhnout a neříct nic. „Nedovedu si představit, čím si procházíš.“ Je v tom účast i pokora, že opravdu nevíme. A respekt k utrpení toho člověka. Trpět s trpícími, plakat s plačícími. Nepopírat trápení. Dát prostor tomu druhému, aby mohl vyjádřit svou bolest, obavy, vylít své srdce. Klidně brečet s ním. „Jsem s tebou.“ Lidé často nepotřebují rady, jak mají svou bolest zvládnout, ale člověka, který je v tom s nimi. Někdy stačí jen být a mlčet. Dokonce se to v odborné literatuře nazývá terapeutické ticho. Nemusíme mít odpověď na každou otázku, na každou pochybnost či bolest. Nebo mít radu, jak překonat každý pocit. Můžeme být ale blízko a provázet ho na jeho cestě. „Jsem tady pro tebe.“ Dejte to najevo. Dejte najevo ochotu naslouchat. Někdy pomůže mít možnost někomu kdykoli zavolat. „Jak ti je?“ Zájem. To je to hlavní, co trpící člověk potřebuje. Vytrvalý zájem. Ne se pořád dokola ptát, jak se cítí, to je potřeba citlivě odhadnout dle situace. Ale mít opravdový zájem o člověka. Často je velký zájem těsně po bolestné události, sdělení diagnózy, úmrtí někoho apod. Přejde pár týdnů a zájem utichá. Mějte vytrvalý zájem. „Mám tě rád, záleží mi na tobě.“ Nejde o to říkat jen slova, ale lásku projevit. Nestačí mít rád, je potřeba, aby i ten druhý člověk věděl, že ho máš rád. „Modlím se za tebe. Je něco konkrétního, za co se můžu modlit?“ Modlitba je velká pomoc a nikdy jí není dost. Modlitby jsou často to, co nemocného nebo trpícího opravdu nese. Vědomí, že se lidé modlí nebo dokonce postí, je velká útěcha a pomoc. „Můžu ti s něčím pomoct? Kdybys cokoli potřeboval, jsem tady.“ Nabídnout se k pomoci je velmi fajn. Hlavně když je to myšleno vážně. Ale pozor. Nečekejte, že se vám ten člověk sám ozve, většinou nemá odvahu „někoho otravovat“. Zkuste být všímaví a nabízet konkrétní pomoc. Nepotřebuje někam odvézt? Něco nakoupit? Pohlídat děti? Něco vyřídit? Nebo jen vzít na kafe? Buďte vynalézaví a nablízku. Boží slovo. Často chceme nějak trpícího potěšit, povzbudit. Ale nemáme k tomu slova. Modleme se, aby nám Bůh dal slovo povzbuzení do situace toho člověka. Bůh sám je ten, který ví, co kdo potřebuje. On je zdrojem útěchy. Poukázat na Pána. Pomoct tomu druhému upírat svůj zrak na toho, který je zdrojem síly, pokoje, ale i pomoci. Povzbuzovat jeho důvěru v toho, který neopouští. Který rozumí. Který je Immanuel, Bůh s námi. Není návod, jak to udělat. V tom ať vás vede Duch svatý. Pokud jste těmi, kterým lidé řekli něco, co vás spíše zdeptalo, než pomohlo, vzpomeňte si opět na Jóba. „Hospodin také změnil Jóbův úděl, poté co se modlil za své přátele, a dal mu všeho dvojnásob, než míval.“ Jób se modlil za své přátele a PAK Bůh změnil jeho úděl. Nemějte to svým přátelům za zlé. Oni to většinou nemysleli nijak zle, jen to prostě neuměli říct dobře. Odpusťte jim ze srdce a modlete se za ně. Bohu se to líbí. Zuzana Šoukalová AC Jihlava