Bůh, utrpení a víra

Apoštolská církev 22.09.2020 07:31 Lidé se odjakživa zabývali otázkou utrpení, zvláště v dobách, kdy je sami zakoušeli. Jak se k tomu máme postavit my křesťané? Hledáme odpovědi v rovině teologické i praktické. Brání nám utrpení věřit, nebo věříme ještě víc? „Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, která se na nás má zjevit.“ Mluvil jsem s partou mladých lidí, kteří pokuřovali trávu, popíjeli pivo. Když jsem stočil téma hovoru na Boha, jeden z nich odpověděl: „Ne, ne, v Boha já nevěřím, protože nikde okolo sebe nevidím jeho údajnou dobrotu a lásku. Věřím ale, že existuje ďábel, toho znám velmi dobře, trápí mě depresemi, když jsem sám a něco pokazím. Viděl jsem ho, když táta bil mámu i nás s bráchou… Viděl jsem ho tisíckrát, ale Boha jsem neviděl nikde.“ Jak je to vlastně s utrpením a zlem ve světě a životě před tváří dobrého a milujícího Boha? „Proč se to stalo?“ „Jak to, že se to děje?“ „Proč já?“ Tyto myšlenky známe asi všichni. Hledání odpovědí na otázky filozofického charakteru jsou naším soudobým myšlenkovým dědictvím minimálně už od dob osvícenství. „Epikurovy otázky jsou stále nezodpovězeny. Chce předejít zlu, ale nemůže? Potom je bezmocný. Je schopen, ale nechce? Potom je zlovolný. Je schopen a chce? Odkud se tedy bere zlo?“ Nutno nyní podotknout, že bolest, utrpení, zlo, smrt, zkáza, nespravedlnost apod. jsou naší obvyklou lidskou zkušeností od nepaměti a snažíme se na ně hledat odpovědi stále znovu a znovu. A tak i každého dnešního křesťana, který otevírá Bibli, nutí snad téměř každá její stránka poodhalit roušku existence utrpení, zla a nějak porozumět jeho smyslu a důvodu. Kdosi naše hledání smyslu bolesti a utrpení přirovnal k ruční výrobě perských koberců. Když se tkají, je to prý nevzhledná a chaotická změť různobarevných uzlíků a všichni čekají, až se nakonec koberec otočí tou správnou stranou. Najednou je vše uspořádané, pestré a nádherné. Patrně nejvýrazněji toto tázání a hledání v Bibli otevírá kniha Job . Pro mnohé poctivé čtenáře Bible a také křesťany, kteří sdílí svůj život s druhými, třeba v naší církvi, je však překvapivé, že jednoduché odpovědi a pastorační teologická klišé neodpovídají na hloubku bolesti, kterou zažíváme a se kterou se setkáváme, protože se snaží odpovědět intelektem na něco, co se týká naší žité zkušenosti a prožitku celé naší osobnosti. Věřící lidé se s tímto vyrovnávají nejrůznějšími způsoby, a to na škále od myšlení či vyznávání mouder typu: „Koho Bůh miluje, toho křížkem postihuje“ až po naprosté popírání: „Nepřijímám žádnou bolest, utrpení, nemoc, všechno to Ježíš odnesl a mě se tyto věci ve víře netýkají.“ Takové výroky považuji za krajní myšlenkové postoje a ze zkušenosti vím, že jejich protagonistům obvykle nepřinášejí žádné mimořádné duchovní ani životní zdraví, ani lidskou krásu, ani zralost. Navíc ta druhá poloha v našem českém charismaticko-letničním prostředí vyvolává otázky po církevní praxi, které v některých extrémních případech mohou vést k vytěsnění teologie utrpení z našeho slovníku , a co víc, člověk se s jedním utrpením ve víře popere a hle, ono je tu další. Přesto je dobré připomenout, že biblické zjevení nijak filozoficky nespekuluje o problému zla ve světě. V příbězích, v mudroslovné literatuře i skrze proroky, Krista a apoštoly popisuje v reálných situacích a příbězích Boží aktivní jednání, jak vysvobodit člověka z následků neposlušnosti, jež se odehrála v ráji nebo v životě praotců naší víry. Letniční teolog Vernon L. Purdy se ve své studii tohoto problému dotýká a vysvětluje, že „lidské utrpení odporuje Božímu záměru se stvořením“ . Stojí tak na biblicko-teologických základech, které odkazují na to, že katastrofické důsledky hříchu způsobeného člověkem v ráji mají globální hloubku i rozsah. Otázky, proč se toto Boží jednání k vykoupení neprojevuje vždy, u všech a všude, jsou přesně těmi důvody, proč někteří odmítají samotnou Boží existenci. I pro nás křesťany je dobré si stále připomínat, že poslední ideální stav popisovaný v Bibli, jenž neobsahoval nic z toho, co nás děsí a co zažíváme jako bolest, je popsán v ráji před pádem člověka a pak až v sestupujícím novém Jeruzalémě v knize Zjevení 21. Mezi těmito časovými krajnostmi žijeme v porušeném světě, kdy Bůh prostě zlo dopouští. Především v Kristově službě se Bůh prokazoval tím, že přinášel do běhu života padlých bytostí a řádu věcí naději v podobě zázračných osvobození, uzdravení, vykoupení, spásy a záchrany, která jednoznačně ukazuje, že Bůh neutekl z tohoto světa a stále znovu jedná v nezměněné lásce a moci v našem padlém světě. Utrpení tak odkazuje na to, že: 1) Něco není v pořádku s naším světem, což souvisí s otázkou naší lidské svobody jednání. 2) Něco není v pořádku s Božím stvořením, čímž nemyslím pouze se stvořením fyzického světa a vesmíru, ale především, že i stvořený duchovní svět andělů vykazuje poměrně širokou aktivitu padlých andělů – démonů, jež se dotýká našeho světa a lidí právě v oblasti bolesti, utrpení, smrti, pokušení, závislosti i beznaděje. Naopak andělé Boží svou aktivitu projevují ve prospěch stvoření, tedy napomáhají ke spáse, osvobození, pryč z bídy, pryč z hříchu i nemoci. Náš fyzický svět se může setkat s projevy jejich činnosti a moci, a těm je možno se vzpírat či je přijímat. 3) Něco není v pořádku se mnou samotným, což odkazuje na náš individuální stav před Bohem. Popírá-li někdo teologicky, že Bůh na nás dopouští zlo, například jako projev jeho svaté výchovy nás, měl by si znovu a znovu číst třeba text Žd 3,7–19 nebo 1K 11,29–32 a jiné. Pregnantně to vyjádřil C. S. Lewis, když napsal: „Bůh k nám šeptá v našich radostech, mluví k nám skrze svědomí, ale křičí na nás skrze bolesti. Je to jeho megafon, kterým chce probudit hluchý svět.“ Dovolte mi ještě několik teologických nebo pastoračně-teologických poznámek k tomuto problému. Teodicea v pastoraci a pomoci: Bolest, smrt, zlo, nespravedlnost aj. jsou sdílenou zkušeností všech lidí, věřících i nevěřících, a zdaleka nemají pouze intelektuální podobu. Lidé o těchto věcech obecně přemýšlejí – protože je prostě hluboce a bolestně bytostně zakoušejí. Teologické intelektuální poučky jsou většinou dosti neadekvátní odpovědí na ty nejhlubší otázky, jaké je člověk schopen si položit. Písmo nám však poměrně široce a barvitě ukazuje, jak v bolestech života jedná Bůh a jak jednají ti, kdo se s Bohem v nejtěžších obdobích života setkávají. Z této biblické teologie vztahu pak lidé nahlížejí smysl svých bolestí, nemocí, nespravedlností. Vzpomeňme si, kolik bolesti prožil již Adam s Evou, Abraham, Noe, Sára, Mojžíš, Josef Egyptský, David, Kristus, apoštolové... Svět víry není světem bez bolesti, zranění, strachu, zklamání či bezmoci, ale biblický svět víry je světem, kde Bůh sestupuje a v těchto bolestech k nám mluví, chrání a zachraňuje nás už jen tím, že s námi je a neopouští nás. To bylo a je Kristovo poslání . Teodicea v křesťanské zbožnosti: I letniční křesťané ve své službě nezřídka narazí na to, že ačkoli věří v Boží všemohoucnost a dobrotu, spoléhají se na Krista a jeho výkupné dílo, věří v moc Ducha svatého, který koná našima rukama divy i zázraky, tváří v tvář smrti, bolesti, utrpení musí občas umlknout. V tom našem mlčení je ono prosté a přece hluboké: „Už nemůžu dál, vzdávám se. Pomoz mi, Bože.“ Tyto momenty jsou nezřídka chvílí, kdy jsme pouze my a Bůh. Naše lidská maličkost se mnohdy projeví tak, že nás samotné to zaskočí a pokoří. Právě o to víc je někdy prostoru pro jedinečné setkání s Kristem, ano, se zázraky, kterým věříme. Nastává tak nezřídka situace, kterou popisuje například současný známý křesťanský apologeta a teolog Timothy Keller, že právě utrpení a krize mají tu schopnost přeměňovat pouhé informace o Bohu do podoby osobní víry Bohu – tedy hlubokého vztahu s ním. Keller v této souvislosti cituje jakéhosi muže, který tuto zkušenost formuloval: „Vždy som v princípe vedel, že ‚Ježiš je všetko, čo potrebuješ‛ pre život. Ale v skutočnosti naozaj nevieš, že Ježiš je všetko, čo potrebuješ, kým Ježiš nie je všetko, čo máš.” Apoštol Pavel tuto zkušenost sám popisuje svými slovy, když píše: „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ Co se v nás objeví tváří v tvář bolesti? Sebelítost, či soucit? Odvaha, či zbabělost? Důvěra, či zklamání? Víra, či pochybnost? Vytrvalost, nebo únik? To všechno a mnohem víc může Boží dopuštění rozkrýt a bolest se pak stává pecí, kde se odděluje struska od drahocenného kovu. Ano, a prokáže se také Boží láska a péče. Skutečná víra může růst a například Židům 11 dokládá, že důvěra existuje, žije a roste ve velmi nepříznivých podmínkách a navzdory tomu, co lidé zažívají. Teodicea v letniční službě: I naše víra, že Bůh skutečně zázraky konal a koná, je biblickou zvěstí. Evangelium Ježíše Krista je dobrou zprávou o osobě, životě a díle našeho Vykupitele. Nechceme jen filozofovat o životě, ale protože jsme se se vzkříšeným sami setkali a sami jsme se v bolestech, nemocech a utrpení modlili a sami jsme zažili zázraky a Boží ochranu a péči, nemůžeme a nemáme si to nechat pro sebe. Sám mám cukrovku 1. typu , z níž prozatím nejsem fyzicky uzdraven. Jsem závislý na každodenních inzulínových injekcích, ale to přece není důvod k tomu, aby má zkušenost omezila mou víru v Boží uzdravení. Neuzdravuji přece já, ale Duch svatý. Další rozměr služby lidem, kteří procházejí utrpením, je rozměr sociální . „Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil?“ Takto vyjadřuje Pavel svou starost o Boží lid. Vidíme v praxi, že kromě víry v Boží moc a pomoc sdílí s Božím lidem i sociální rozměr, péči a starost. Modlíme se například za něčí bolavá záda, a nejsou uzdravena. Jistě se modlíme dál a třeba nám Pán dá k té situaci i nějaké prorocké slovo či poznání. Tady to však mnohdy pro nás končí, což ale k naší křesťanské zbožnosti nepatří. Co se třeba dál zajímat, co dobrého bych pro dotyčného mohl/a udělat? Nemůžu mu pomoci i prakticky? Co třeba se s dotyčným domluvit, že budete společně chodit do posilovny a zkusíte tak posílit svalstvo? Co se třeba u dotyčného každý týden zastavit, a kromě modlitby ho třeba i namasírovat? To přece není protimluv – tedy pokud to splňuje základní etická pravidla – asi není vhodné, aby starší mazali olejem nahá záda nebohé sestry. Co třeba se členy sboru podporovat dobrovolnickou službu v místní nemocnici? Co třeba založit křesťanský hospic, či dokonce domov důchodců v našem městě? I tam všude se mohou dít divy a zázraky… V praxi také zažijeme, že svou blízkostí někomu zmírníme bolest. Zmírníme hněv či samotu, někomu vydáme svědectví, někoho potěšíme. Budeme-li dostatečně empatičtí, někoho požehnáme i tím, že se u něj naopak neobjevíme každý den. Chce to cit pro věc, empatii, ale i odvahu a smělou víru. A to přece nejsou pouhá slova, ale mocné činy! Marek Janovský vedoucí stanice AC CBH Teplice Marek Janovský je vedoucí stanice CBH Teplice. V roce 1999 nastoupil do projektu zakládání sborů v severních Čechách. Je šťastně ženatý a asi již nevychovává své odrostlé dcery. Má rád český humor, americké choppery a tomu odpovídající muziku. Má ukončené právnické vzdělání a letos se chystá ke státnicím ze spirituality a teologie . Příležitostně učí na SŠ či VŠ. ______________________ Více např. Bukowski, Peter, Budu s tebou... role Bible v pastýřském rozhovoru, Mlýn 2008 V teologii se pro otázky tohoto typu ujal pojem Teodicea , jež se zabývá Boží dobrotou tváří v tvář přítomnosti zla ve světě. David Hume, Dialogues Concerning Natural Religion – 1779, New York, Harper 1948, str. 66 Viz např. Marek Orko Vácha, Boha bych se zeptal, jestli to nešlo udělat jinak, https://www.youtube.com/watch?v=7RpXj3s-fxY Kniha Jób je v tomto smyslu monotématická a poodhaluje Boží přítomnost a vůli ve světě bolesti a trápení, ale pokud se jakýkoli čtenář knih Starého a Nového zákona začte a bude hledat biblické poznámky, které se teodicei týkají, tak patrně velmi brzy zjistí, že tento konflikt se popisuje již od první stránky po stránku poslední. Viz např. https://www.krestandnes.cz/christy-wimberova-buh-nam-uzdraveni-na-zemi-neslibuje/ Horton, M., Stanley a kol., Systematická teologie, Křesťanský život 2001, str. 503–538 „Jediné ospravedlnění pro Boha je, že neexistuje“ – tak např. Stendhal – 1783–1842 a službě duchem naplněných křesťanů Lewis, C.S., Problém bolesti, Návrat domů 1998, str. 74 Immanuel – Bůh s námi, je Kristovo jméno, a hlavně jeho vlastní naplnění života, kdy lidem neradil a nepoučoval je, ale byl mezi nimi, dával jim porozumět Boží vůli a uzdravoval nemocné. Nakonec se se svým stvořením ztotožnil až na smrt a v jeho vlastním utrpení a v jeho ranách je i náš základ v záchranu a vykoupení. Více viz Tim Keller: Bolesť a utrpenie – ako kráčať s Bohom v ťažkých chvíľach, Slovenské evangelizačné stredisko 2018 Tento typ cukrovky byl před cca 100 lety bez nároku na přežití – pacienti umírali většinou do 18 měsíců. To se změnilo až po objevení vnějšně aplikovatelného inzulínu ve 20. letech minulého století. Matouš 25,34–46