Pojďte ke mně všichni

Apoštolská církev 07.01.2021 20:42 „Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Drazí čtenáři, ze všeho nejdříve Vám chci popřát hojnost Božího požehnání do roku, který je před námi. Kéž v životech zakoušíte jeho milost a působení. Loňský rok nebyl vůbec snadný. Nemoc covid-19 se nás všech nějakým způsobem dotkla; někoho zdravotně, jiného ekonomicky, ale všech nás především skrze značné nepohodlí způsobené karanténními opatřeními. Život ve společnosti byl značně omezen a zdá se, že všichni toho máme už dost. V jednom ze svých loňských článků jsem celou koronavirovou krizi přirovnával k přívalu vod ze známého Ježíšova podobenství o dvou stavitelích. Tato nečekaná událost tehdy prověřila životní základ dvou mužů, můžeme říct dvou typů osobností. Pointa je v tom, že události, které společností i jedincem dokážou takto zatřást, přicházejí většinou nečekaně a jediný způsob, jak být připraven, je žít v poslušnosti Bohu a jeho slovu. Dnešní text představuje verš na tento rok a chtěl bych se mu věnovat více než v tomto jednom článku. Věřím, že obsahuje něco, co každý člověk zoufale potřebuje – dvojnásobné zaslíbení odpočinku duše je něčím, co je stále aktuální, nejen v dobách krizí. Zároveň je v Ježíšových slovech naznačeno další důležité téma, jemuž bych se v průběhu roku rád věnoval, totiž učednictví. Pojďme tedy provést úvodní „sondu“ do bohatství zde obsažených myšlenek. První věta začíná zdánlivě zcela banálně: „Pojďte ke mně…!“ Ježíš takto oslovoval zástupy i při jiných příležitostech, několikrát se s podobným zvoláním setkáme například také u proroka Izaiáše. Abychom se zbavili archaického zabarvení tohoto zvolání, zkusme si představit provolání různých politických stran, jak nás v předvolebním období vyzývají, abychom právě jim dali svůj hlas, svou důvěru. Zkrátka běžné zvolání někoho, kdo chce vzbudit pozornost a něco nabízí. Význam zvolání se stane konkrétnějším, když se podíváme blíže na okolnosti, které jej provázely. Ježíš se pohyboval v blízkosti Galilejského jezera, kázal v tamních městech a vesnicích a některé z nich jeho poselství nepřijaly. Ne proto, že by tam žili nevěřící pohané, ale spíše se zdá, že místní obyvatelé byli natolik pyšní na svou víru, že Ježíšovo poselství jednoduše nepotřebovali. Nenechali se přesvědčit dokonce ani divy a zázraky. Ježíš tedy svou výzvu směřoval silně nábožensky založeným lidem, kteří jej odmítli. V knize Skutků je zaznamenán příběh, kdy apoštol Pavel na jedné ze svých misijních cest zakusil odmítnutí a výsměch. Šlo o Athény , přičemž o tomto městě se říkalo, že tam žijí velice zvědaví lidé, kteří s oblibou naslouchají novým filozofiím a náboženstvím. Nicméně to, co jim Pavel zvěstoval, znělo jejich uším až příliš nově. Zkrátka to nezapadalo do jejich rámce uhlazených a líbivých filozofických systémů, na které byli zvyklí, a tak Pavla odmítli. V galilejských městech byl problém opačný: tam Ježíše znali až příliš dobře. Pohyboval se tam často, Kafarnaum bylo jeho druhým domovem. Znali jeho i jeho rodinu a nedokázali si představit, že by jim tento syn tesaře mohl nabídnout něco zásadního. Při podobné příležitosti to Ježíš komentoval slovy „prorok není beze cti, leda ve své vlasti a ve svém domě“. Právě sklon být skeptický k něčemu, o čem se domnívám, že to znám příliš dobře, považuji za nebezpečný. O to nebezpečnější je, že jej pozorujeme u věřících lidí. Židé v Ježíšově době byli velice hrdým národem. Považovali se za „vůdce slepých, světlo těm, kdo jsou v temnotách, vychovatele nevzdělaných a učitele nedospělých.“ Jejich vlastní náboženství místo toho, aby jim bylo světlem, je uvrhlo do temnoty. Myšlenka, že vše znám a nic nového mě nemůže překvapit, tedy může být velice nebezpečná. Bezprostředně po událostech v galilejských městech Ježíš v modlitbě chválil Otce, že všechny tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a zjevil je malým dětem. Ježíš zde nevystupuje jako antiintelektuál. Problém „moudrých“ spočívá v tom, že mají tendenci se ve své moudrosti uzavírat. Nejsou otevřeni Boží moudrosti, protože mají tu svou. Pokud otevřeni jsou, tak ne dostatečně, protože jim vše musí zapadat do jejich systémů. Skutečná moudrost je spíše otevřená a připravená na to, že věci přicházejí jinak, než jsme čekali. Jaká je výhoda dítěte před starcem v oblasti moudrosti a poznání? Dítě mnoho výhod nemá – snad jedinou, a to, že je učenlivé a tvárné. Tragédií tudíž je, že Ježíšovo zvolání „Pojďte ke mně všichni“ nezní na evangelizační akci, ale mezi věřícími, mezi těmi, kteří by měli slyšet – a přesto neslyší. Tak nějak jsme si zvykli, že to byl Izrael Ježíšovy doby, tedy společnost, která jej odmítla a nakonec ukřižovala, ale má tato situace něco společného s dnešní církví? Za ty roky, co se pohybuji v církvi, jsem vypozoroval, že Bůh v každé generaci činí něco nového. On je na jednu stranu stále stejný, neměnný, ale na druhou stranu činí ustavičně nové věci a používá si k tomu současnou kulturu, techniku, myšlení. Ti, kteří jsou staršího data narození a prožili probuzení ve své generaci, mají tendenci dívat se na nové věci s nepochopením, protože oni to přeci prožívali úplně jinak. Vím to, protože se sám ke starší generaci pomalu blížím. Někdy nerozumím jazyku mladých, ne vždy se mi líbí moderní chvály, a už vůbec nechápu, jak si někdo může vystačit s Biblí v mobilním telefonu namísto staré poctivé knihy. A přesně v tu chvíli si musím uvědomit, jak špatně smýšlím. Hodnotím vnější formu, místo abych se díval na srdce. Starší lidé se rádi uzavírají ve svých vzpomínkách na zkušenosti a Boží působení v minulosti. I Bible nás často vyzývá, abychom na „Hospodinovy skutky nezapomínali“, ale současně musíme být schopni vidět jeho působení i dnes. I tento rok bude Bůh v naší zemi působit. Bude procházet naší zemí a našimi sbory a bude volat: „Pojďte ke mně.“ Možná skrze pastora ve vašem sboru, možná skrze bratra nebo sestru, kteří jsou mladší a méně zkušení než vy. Nedovolme, abychom jej pro naši vlastní moudrost a pýchu odmítli. Buďme ve svém srdci stále mladí, abychom slyšeli jeho hlas! Bůh Vám žehnej! Martin Moldan, biskup