29.04.2024 05:15 Je to tak zvláštní pocit. Vždyť jsou to přece jen děti! Díváte se na ně, do jejich na první pohled “nevinných” tváří. Každý den jich spoustu potkáváte. Mohly by vůbec někomu tak strašně ublížit? Dokázaly by rozhodnout o životě a smrti? Nebo se i předem připravit na vraždu? Ano, mrazilo mě, jak už bylo napsáno v jiném příspěvku. Tuto publikaci ani snad není možné číst v poklidu. Stephan Harbort k danému tématu přistoupil zodpovědně. Žádné senzace, prostě holá fakta a stejně vám bere dech. S určitými předpoklady už knížku otvíráte a stejně stránku po stránce jste ostře konfrontováni s realitou. Pak mám najednou pocit, jako bych po celou dobu žila na jiné planetě. Je možné, aby svět, aby děti byly tak kruté? Odkládám na chvíli knížku a jsem v myšlenkách nucena hledat jakékoliv podobnosti či náznaky ze svého okolí. Určitý prvek, díky jehož identifikaci by pak další kroky mohly působit preventivně. Na první pohled žádné z těchto dětí nedělá dojem potenciálního vraha. Titulní strana nabízí fotografie sympatických nebo smutných tváří. Něco s nimi ale bylo „špatně“. Mohla to být psychická agresivní porucha, nebo špatné rodinné podmínky, zneužívání, život v „opiovém“ domě a tak dále. Ale při pohledu z vnějšku: Kdo by mohl předem s jistotou říci, že se stane něco tak strašlivého? Ve škole mohli působit jako mlčenliví, nebo výbušní, občasní záškoláci se špatnými známkami, rváči. Nejsou stejní, není jeden jako druhý. Rozdíly mezi nimi byly. Protože pokud by existoval jasný vzorec, který předpoví evidentní patologické chování, určitě by se dalo takovým tragickým koncům předcházet. Vždyť naše děti se běžně ve třídách setkávají se spolužáky, kteří nemají nejlepší známky nebo jsou těmi, kteří vyvolávají spory a rvačky. To ovšem neznamená, že z nich jednou budou vrazi. Faktem je, že tu jsou také některé další zjevné znaky, které by měly zaregistrovat jejich nejbližší, pokud se o vývoj a výchovu svého dítěte zajímají. Ubližování zvířatům, sadistické výbuchy , ale i časté či dlouhodobé záškoláctví, opakování ročníku nebo velmi špatné známky. Rodiče by měli rovněž sledovat, s kým se jejich dítě kamarádí. A vše zavčasu řešit s odborníkem. “Toho kluka jsem neznal, ani jsem nevěděl, jak se jmenuje. Jen jsem ho předtím několikrát viděl. Když chtěl toho dne projít kolem mně, řekl jsem mu: “Hej, ty!” V ten moment se ten kluk otočil. Okamžitě jsem věděl, že ho musím dostat někam, kde mu budu moct ublížit. Chtěl jsem ho zmlátit, způsobit mu bolest. Musel trpět, pořádně trpět.” …”Když jsem toho kluka zabil, necítil jsem se nijak špatně. Spíš jsem měl dobrý pocit jakéhosi osvobození. Když jsem toho dne šel do postele, spal jsem jako mimino.” Publikace je rozdělená do několika příběhů, skutečných událostí. Jsou zde přesně popsané případy vražd, výpovědi samotných dětských vrahů, soudní líčení, konkrétní okolnosti případu a psychologické rozbory, čím bylo způsobeno pachatelovo jednání. Závěrem je statistická příloha z letech 1950 až 2014 procentuálně uvádějící skutečnosti jako věkové zastoupení pachatelů vražd . 87,5% dětských vrahů tvoří chlapci, školní výsledky malých pachatelů jsou většinou podprůměrné a bývají vyloučeni ze školy nebo získávají školní tresty. Pachatelé často pocházejí z rozvedeného manželství , před spácháním vraždy se nejčastěji dopouštěli krádeže či vandalizmu . “Můj otec uměl být pořádně brutální. Ještě dnes si vzpomínám na jednu věc, když potrestal jednoho z mých bratrů. Koupil otci pivo a přitom si tajně koupil za 50 feniků oříšky. Když dal otci zbytek peněz, otec si všiml, že trochu peněz chybí, popadl mého bratra za ruce, strčil mu je do kotle s vařící vodou a držel je tam tak dlouho, až měl ruce úplně červené. Bratr pak musel jít do nemocnice, protože měl silné bolesti a nemohl nic dělat. Nebo museli bratři klečet skoro celou hodinu na trojhranné liště a ruce museli držet napřažené před sebou. Otec si asi myslel, že je tak lépe vychová. A když to bratři nedokázali, museli zůstat klečet ještě déle. Otec byl strašně tvrdý, jemu byl úplně jedno, jaké to bude mít následky.” Pokud se nebudeme zajímat o své děti, nebo budeme k nim nepřiměřeně krutí, je to skoro rovnice k tomu, že si říkáme o problém. Krutost z nich rozhodně dobré lidi nikdy neudělá. O autorovi: Stephan Harbor je vrchní kriminální komisař a přední německý odborník na sériové vraždy. Hovořil s více než padesáti sériovými vrahy, vyvinul mezinárodně používané metody pátrání k usvědčení a dokázání viny pachatelů násilných činů. Je odborným poradcem televizních dokumentů a detektivních seriálů. Žije v Düsseldorfu. Stephan Harbort, Když vraždí děti, nakladatelství Alpress, 2019. MB
29.04.2024 05:15 Vánoce jsou čas hodování a setkávání se s blízkými i přáteli. Nechte se inspirovat a obměňte letos svůj tác s cukrovím. Připravte rodině i návštěvám originální, a především zdravější cukroví. Můžete své hosty nechat hádat, z čeho jsou lahodné kuličky i zdánlivé linecké cukroví připraveno. Uvidíte, že budou překvapeni. Celozrnné linecké bez cukru Linecké, je typický druh cukroví, který se v Čechách těší obrovské oblibě. A to až v takové míře, že nechybí na stole téměř žádné domácnosti. Vyzkoušejte letos zdravější variantu. Cukr nahraďte mrkví a klasickou mouku tou celozrnnou. V rámci úspory času použijte již nastrouhanou mrkev z řady Bonduelle Vapeur. Uvidíte, že se po těchto lineckých mrkváncích jen zapráší. Linecké mrkvánky Ingredience: 250 g Bonduelle Vapeur strouhaná mrkev 400 g hladké celozrnné mouky 250 g másla 1 čajová lžička prášku do pečení špetka soli vanilka marmeláda nebo povidla Postup: Mrkev, mouku, máslo, prášek do pečení, špetku soli a vanilku vložte do mísy a dobře promíchejte. Vzniklé těsto rozválejte na pomoučeném válu na zhruba 2 mm tenký plát. Z něj pak vykrajovátkem tvořte kolečka či jiné libovolné tvary. Kolečka vyskládejte na plech a pečte v předehřáté troubě na 170 °C do růžova. Poté vyjměte a nechte vychladnout. Dvojice mrkvánku spojte marmeládou nebo povidly a podávejte. Tajemné kuličky Kuličky se dělají na nespočet způsobů. Rumové, čokoládové, kokosové, raw a mnoho dalších. Zkuste letos připravit originální – cizrnové, slazené datlemi. Jsou zdravé, a přitom tak lahodné, že ani vaši nejbližší neuhodnou základní surovinu. Cizrnové kuličky Ingredience: 1 balení Bonduelle Vapeur cizrna 1 polévková lžíce datlové pasty nebo hrst přes noc namočených datlí 4 polévkové lžíce ořechového másla 1/2 čajové lžičky skořice kokos a kakao podle chuti Postup: Cizrnu smíchejte s datlovou pastou či drobně pokrájenými datlemi, skořicí, ořechovým máslem a vše společně rozmixujte. Ze vzniklé hmoty vytvarujte kuličky, které pak obalte dle chuti v kokosu či kakau a podávejte. TIP: Jak na ořechové máslo? Oblíbené ořechy upražte v troubě, stačí 8-10 minut. Vychladlé je smíchejte s javorovým sirupem, vanilkovým extraktem a několika lžičkami rumu. Krásné Vánoce přeje Bonduelle. TZ
27.04.2024 09:45 Odpověď najdete v epochální a často zábavné knize Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém, jíž se českému čtenáři poprvé představuje přední světový neuroendokrinolog Robert Sapolsky Proč jsou naše sociální životy komplikované a matoucí, plné nedostatků a nesprávných rozhodnutí? Lze zvrátit neblahé následky z nepříznivých okolností v dětství? Čeho je nám třeba k dosažení něčeho výjimečného i něčeho děsivého? Proč Stalin opovrhoval oddaným patriotem Pavlíkem Morozovem? Slavný americký profesor biologie a neurologie Robert Sapolsky vše vysvětluje ve strhujícím díle CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM. Dobrodružnou výpravu za našimi světlými i temnými stránkami vydává v překladu Pavla Pecháčka nakladatelství DOKOŘÁN. Je záhadou, proč knihy předního světového neuroendokrinologa prof. Roberta Sapolského, držitele mnoha ocenění, dosud unikaly pozornosti českých nakladatelů. Např. jeho publikace Why zebras don’t get ulcers fantasticky objasňuje vliv stresu na zdraví a sociální chování zvířat i lidí. Nakladatelství Dokořán se rozhodlo tento nedostatek na českém trhu napravit a sáhlo po Sapolského nejnovější knize CHOVÁNÍ: BIOLOGIE ČLOVĚKA V DOBRÉM I ZLÉM , na níž pracoval deset let. Autorův způsob líčení příčin lidského chování je úchvatný a logický. Začíná faktory, které ovlivňují reakci člověka v konkrétním okamžiku, a pak se vrací zpět v čase, až do dávné minulosti našeho druhu a k jeho evolučnímu dědictví. První kategorie vysvětlení je neurobiologická – Sapolsky popisuje, co se dělo v mozku člověka sekundu před tím, než se jistým způsobem zachoval, jaký zrakový vjem, zvuk či zápach zapříčinil v nervové soustavě reakci. A jaké hormony předtím hodiny až dny ovlivňovaly citlivost jedince na ony podněty. Vybízí nás, abychom přemýšleli o neurobiologii a našem smyslovém světě ve snaze přijít na to, co se s námi dělo a děje. Autor dále vysvětluje, jak bylo dané chování ovlivněno strukturálními změnami nervového systému v předchozích měsících, dospíváním, dětstvím, životem plodu a jeho genetickým složením. Nakonec rozšiřuje pohled z jednotlivce na společnost, která ho obklopovala. Jak ekologické faktory, působící po tisíciletí, ovlivnili tuto společnost, její kulturu a následně i jednotlivce. Sapolsky se znovu vrací k evolučním faktorům starým milionům let. Výsledkem je jedna z nejoslnivějších vědeckých výprav za lidským chováním, jaká se kdy uskutečnila. Epochální a často zábavná syntéza špičkového výzkumu napříč celou řadou disciplín. Sapolsky přistupuje k lidskému chování s porozuměním a utkává se s tématy týkajícími se tribalismu a xenofobie, hierarchie a konkurence, morálky a svobodné vůle, války a míru. Jeho Chování: Biologie člověka v dobrém i zlém je důstojným startem českého čtenáře k poznání díla světově renomovaného biologa. O autorovi: Robert M. Sapolsky získal titul na Harvardově univerzitě v roce 1978 a následně se jakožto primatolog vydal do Keni studovat sociální chování paviánů. Po návratu nastoupil na Rockefellerovu univerzitu, kde získal doktorát z neuroendokrinologie. V současné době je profesorem biologie a neurologie na Stanfordově univerzitě. Je držitelem mnoha ocenění, například prestižní Ceny Nadace Johna D. a Catherine T. MacArthurových či Ceny Carla Sagana za popularizaci vědy . Je autorem několika knih, například Why Zebras Don’t Get Ulcers , The Trouble with Testosterone či A Primate’s Memoir . Ukázka z knihy: Ukázka z knihy CHOVÁNÍ: Biologie člověka v dobrém i zlém, str. 318 Příbuzenský výběr Jak do příbuzenského výběru zapadají lidé? Ukázali jsme si, že dobře – například fraternální polyandrie v Tibetu, podivná náklonost žen k pachu svých bratranců či všeobecné protežování příbuzných. Lidé z mnoha kultur jsou mimoto posedlí příbuzenskými vztahy, což dalo vzniknout systému jejich pojmenování . A když si příslušníci tradičních společností vezmou někoho z jiné skupiny a odejdou do ní žít, na rozdíl od primátů, kteří svou rodnou skupinu opouštějí během dospívání, se svou původní rodinou zůstávají ve styku. Sváry a krevní msty, od novoguinejských horalů po Hatfieldovy a McCoyovy, navíc probíhají podél příbuzenských rodových linií. Peníze a půdu obvykle odkazujeme potomkům, nikoli cizincům. Vládu dynastií dodržujeme od starověkého Egypta po Severní Koreu a od Kennedyů po Bushe. Podívejme se na jednu ukázku příbuzenského výběru: pokusné osoby jsou v situaci, kdy se na člověka a neidentifikovaného psa řítí autobus, přičemž zachránit mohou jen jednoho z nich. Kterého vyberou? Záleží na stupni příbuznosti: člověk postupuje od sourozence přes prarodiče ke vzdálenému bratranci/sestřenici po cizího člověka . Dalším rozměrem významnosti příbuzenství v mezilidských interakcích je, že v mnoha zemích i amerických státech nemají lidé povinnost svědčit u soudu proti příbuzným prvního stupně. Když navíc lidé utrpí poškození vmPFC, stanou se natolik neemocionálně prospěchářští, že kvůli záchraně cizích ublíží členům vlastní rodiny. Nabízí se fascinující historický příklad, který ukazuje, nakolik špatný dojem vyvolává, když si někdo místo příbuzného vybere cizího člověka. Jedná se o příběh Pavlíka Morozova, chlapce ze stalinského Sovětského svazu. Podle oficiální historky byl malý Pavlík modelový občan, vášnivý patriot mávající vlajkou. V roce 1932 dal před příbuzným přednost státu a udal vlastního otce , který byl okamžitě uvězněn a popraven. Brzy poté byl chlapec zabit, údajně příbuznými. Patrně měli na příbuzenský výběr jiný názor než on. Režimní propagandisté tu historku uvítali. K poctě mladého mučedníka revoluce se vztyčovaly sochy, psaly básně i písně, přejmenovaly se po něm školy, byla zkomponována i opera a vzniknul hagiografický film. Někdy v době, kdy se to vše přihodilo, se na chlapce dotázali Stalina. A jaká byla reakce muže, který z této oddanosti státu těžil ze všech nejvíc? Zněla „Kdyby jen všichni mí občané byli tak počestní. Tento hoch mi dodal naději v budoucnost“? Ne. Když se Stalina na Pavlíka zeptali, podle historika Vejase Liuleviciuse z Tennesseeské univerzity si pohrdavě odfrknul a prohlásil: „Takové malé čuně, udělat něco podobného vlastní rodině.“ A pak pustil propagandisty z řetězu. Takže Stalin byl téhož mínění jako většina savců: s tím dítětem bylo něco v nepořádku. Lidské sociální interakce se velmi výrazně točí kolem příbuzenského výběru. Kromě vzácné výjimky v podobě Pavlíka Morozova platí, že krev je těžší než voda. Samozřejmě až do chvíle, než se na věc podíváme z větší blízkosti. Pro začátek: ano, napříč kulturami jsme posedlí označeními příbuzenských vztahů, jenže používané termíny se často nepřekrývají se skutečnou biologickou příbuzností. Jistěže pořádáme rodové vendety, rovněž ale vedeme války, v nichž jsou si bojovníci z opačných stran příbuznější než válečníci, kteří bojují pod týmž praporem. Zmiňme třeba bratry válčící na opačných stranách v bitvě u Gettysburgu. Připomeňme si i příbuzné a jejich armády, kteří spolu bojovali o nástupnické právo. Bratranci – Jiří V. z Anglie, Mikuláš II. z Ruska a Vilém II. z Německa – s potěšením řídili první světovou válku a financovali ji. Objevuje se také individuální násilí uvnitř rodiny . Dochází k otcovraždám, které bývají aktem pomsty za dlouhá léta týrání, a bratrovraždám. Ty jsou jen výjimečně spjaté se záležitostmi ekonomického či reprodukčního významu – ukradená dědická práva biblických rozměrů, člověk spící s manželkou svého sourozence. Bratrovražda nejčastěji souvisí s dlouhodobými iritujícími záležitostmi a neshodami, kvůli nimž pohár trpělivosti jednoduše přeteče, což mívá smrtelné následky . A nezapomínejme na vraždy ze cti, jež jsou v některých částech světa ohavně běžné, jak jsme viděli. Nejpodivnější případy násilí v rodině se z hlediska příbuzenského výběru týkají rodičů, kteří zabíjejí děti, kterýžto jev je nejčastěji výsledkem společné vraždy/sebevraždy, hluboké duševní poruchy nebo týrání, které neúmyslně skončilo fatálně. Potom existují případy, kdy matka zabije nechtěné dítě, jež je vnímáno jako překážka – konflikt rodič–potomek pokrytý plivancem šílenství. Přestože odkazujeme peníze potomkům, rovněž blahosklonně přispíváme cizincům na druhé straně planety a adoptujeme sirotky z jiných kontinentů. A v systému, kde půdu dědí prvorozený, stojí nad stupněm příbuznosti datum narození. Máme tedy ukázkové příklady příbuzenského výběru, ale také dramatické výjimky. Proč lidé vykazují od příbuzenské selekce natolik nápadné odchylky? Myslím si, že často to odráží, jak se vypořádávají s rozpoznáváním příbuzných. Neděláme to s jistotou, třeba vrozeným rozpoznáváním feromonů odvozených od MHC, kterýžto způsob využívají hlodavci . Nečiníme tak ani vtištěním smyslových podnětů a neusuzujeme, že „tato osoba je má matka, protože si vzpomínám, že když jsem byl plod, její hlas byl nejhlasitější“. Namísto toho rozpoznáváme příbuzné kognitivně, o věci přemýšlíme. Podstatné ovšem je, že ne vždy racionálně – obecně platí, že se k lidem chováme jako k příbuzným, pokud se příbuznými zdají být. Fascinujícím příkladem je Westermarckův efekt, který se projevuje sňatkovými vzorci u lidí z izraelských kibuců. V tradičním socialistickém zemědělském přístupu kibuců hraje ústřední roli společná výchova dětí. Děti vědí, kdo jsou jejich rodiče, a každý den jsou s nimi několik hodin v kontaktu. Jinak ale žijí, učí se, hrají si, jí a spí s kohortou dětí stejného věku ve společných ubytovnách obsazených asistentkami a učiteli. V 70. letech 20. století prozkoumal antropolog Joseph Shepher záznamy všech sňatků, které kdy byly uzavřeny mezi lidmi ze stejného kibucu. A z téměř tří tisíc výskytů nenašel ani jeden případ, kdy by se vzali dva jedinci, kteří byli během prvních šesti let života ve stejné věkové skupině. Lidé z téže skupiny vrstevníků obyčejně mívají milující, blízký, celoživotní vztah, leč bez sexuální přitažlivosti. „Mám ho/ji strašně rád, ale přitahuje mě? Ne, on/ona je jako můj sourozenec.“ Kdo je vnímán jako příbuzný ? Někdo, s kým jste se v dětství často koupali. Je to iracionální? Vraťme se k lidem, kteří se rozhodovali, jestli zachrání osobu, nebo psa. Rozhodnutí nezáviselo jen na totožnosti dané osoby , nýbrž i na tom, komu patřil pes – zda byl cizí, nebo váš. Za pozornost stojí, že 46 procent žen by dalo přednost svému psovi před zahraničním turistou. Co by z toho vyvodil racionálně uvažující pavián, pišťucha nebo lev? Že tyto ženy věří, že jsou více příbuzné s neotenickým vlkem než s jiným člověkem. Proč se tak chovají? „Bude mi ctí položit život za osm bratranců nebo za mého úžasného křížence labradora a pudla jménem Sadie.“ Lidská iracionalita v rozlišování příbuzných od nepříbuzných nás přivádí k jádru našeho nejlepšího a nejhoršího chování. Vyvstává zde totiž něco zásadního – můžeme být manipulováni, abychom se s někým cítili spříznění více či méně než ve skutečnosti. Pokud se jedná o první případ, dějí se nádherné věci – adoptujeme, darujeme, zastaneme se, máme pochopení. Hledíme na někoho, kdo se od nás velice liší, a vidíme podobnosti. Říká se tomu pseudopříbuzenství. A co opačná možnost? Jedním z nástrojů propagandistů a ideologů, jak vybudit nenávist vůči nečlenské skupině – černochům, židům, muslimům, Tutsiům, Arménům, Římanům – je vylíčit je jako zvířata, škůdce, šváby, choroboplodné zárodky. Jsou tak odlišní, že není snadné považovat je za lidi. Říká se tomu pseudospeciace. Ta je základem mnoha našich nejhorších momentů a podíváme ni v patnácté kapitole. TZ
27.04.2024 09:45 Obnovená premiéra klasického baletu Louskáček, vánoční sen se uskuteční v neděli 1. prosince 2019 v Divadle na Vinohradech. Titulní roli Klárky a Prince zatančí sólisté přední baletní scény v Praze – Sophie Benoit a Giovanni Rotolo. Diváci se mohou těšit na vynikající výkony tanečníků, pohádkový příběh s výpravnou scénou a kostýmy. Toto představení přinese radost také rodičům s dětmi ze sociálně slabých rodin, kterým poskytuje sociální služby nezisková organizace Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze. Postavu strýčka Drosselmeyera, průvodce dějem baletu, ztvární sólista Viktor Svidró. V dalších rolích se představí tanečníci Tanečního centra Praha – konzervatoře, Pražského komorního baletu a studenti mezinárodní baletní školy First International Ballet School. „Jedná se o ojedinělý edukativní projekt. Choreografie je tanečníkům šitá na míru. Letos probhla generační výměna, děti odrůstají, a tak jsem připravila kompletně nové obsazení včetně hlavních hrdinů,“ uvádí Veronika Iblová, choreografka a režisérka představení. Balet bude uveden celkem v deseti představeních. Obnovená premiéra se koná 1. prosince od 15 hodin v pražském Divadle na Vinohradech. Představení pořádá agentura Czech Jazz Art, která formou vstupenek podpoří neziskovou organizaci Diakonie ČCE – Středisko křesťanské pomoci v Praze, která pomáhá sociálně slabým rodinám s dětmi a provozuje také azyl pro matky s dětmi. Výpravný balet Louskáček, vánoční sen je inspirován dílem romantického spisovatele E. T. A. Hoffmanna . Baletní libreto A. Volkova inspirovalo slavného skladatele P. I. Čajkovského, který vytvořil nezapomenutelné a oblíbené dílo. V baletu jsou vylíčeny barvitě události kouzelné štědrovečerní noci, kterou putuje Klára se svým ochráncem – princem Louskáčkem do jeho pohádkové říše a zase zpět ke své rodině. Veronika Iblová vytvořila vánoční představení pro celou rodinu. Diváci se mohou těšit na představení, které je vtáhne do kouzelné vánoční atmosféry spolu s překrásnou hudbou Čajkovského, potěší je pohádkovým baletním příběhem, výpravnými kostýmy a scénou. „Publikum jistě zaujmou výborné výkony sólistů a dalších tanečníků, kteří tančí s velkým nasazením a chutí. Jedná se o projekt, na kterém se potkávají takřka tři generace. Těm nejmladším je pět let a ti nejstarší jsou opravdu zkušení profesionálové,“ doplňuje Veronika Iblová, ředitelka školy First Internationleal Balt School. Ohlasy na představení: „Celý balet zakončil potlesk, ale i výskot a další výkřiky naznačily, že se balet obecenstvu líbil. Představení baletu Louskáček, vánoční sen se i přes složitost nastudování vydařilo.” Lenka Trubačová, Taneční aktuality „Scénu zaplaví radost, dětem září oči a vy jim pak odpustíte i to, že občas některé šibalsky mrkne do hlediště na rodiče či známé.” Johana Mücková, ČT 24 O First International Ballet School Tato první mezinárodní baletní škola v České republice vznikla v roce 2010, je zaměřená na výchovu dětí a mladých umělců a nabízí vzdělání na nejvyšší úrovni v oblasti klasického baletu s prvky moderního tance. Škola je výjimečná v mnoha ohledech a výuka je vedena výhradně v anglickém jazyce.
27.04.2024 09:45 Objevila se vám vyrážka či zarudnutí na pokožce i přesto, že jste na sobě měli oblíbené tričko vyprané v pracím prášku a v aviváži, kterou dlouhodobě používáte? Věnujte tomu pozornost, alergie na prací prášek se může objevit kdykoliv. Pomůže praní s dostatečným mácháním i změna prostředku. „V zimě je naše kůže velice namáhaná. Vysilují ji teplotní výkyvy, suchý vzduch i teplé oblečení, kterým se chráníme před zimou. Výsledkem je citlivější pokožka a problémy, jako alergie či podráždění, se vyskytují podstatně častěji,“ říká dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. Citlivěji může naše pokožka reagovat také na prací prostředky, které bez předchozích problémů dlouhodobě užíváme. Prací prostředky a aviváže obsahují hned několik látek, které mohou kůži dráždit. Mezi nejrizikovější složku patří parfémy. Nepříjemnou vyrážku mohou způsobovat také obsažená barviva, chemikálie nebo konzervační látky. K vyvolání reakce svědění, zarudnutí, vzniku šupinek, prasklinek nebo dokonce vyrážky či puchýřů stačí velmi málo alergenu nebo jeho zbytkové množství, které může na oblečení zůstat po jeho praní. Z alergologického hlediska totiž čisté není ani ze skříně vytažené oblečení. Víte, že… jednou z nejrizikovějších složek pracích prášků jsou přírodní parfémy? Potrápí především citrusy a skořice. Co s tím? Nejdůležitější je dostatečné máchání Před problémy nezavírejte oči a nepřecházejte signály podrážděné pokožky, bez řešení problémů může dojít ke zhoršení situace. „Každá alergická reakce je specifická. Obecně ale platí, že nejdůležitější je odstranit dráždící látku. V případě potíží doporučujeme nezapomínat na důkladné máchání prádla v cyklu praní a změnu pracího prostředku,“ říká MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. K odstranění zbytku pracího prášku a aviváže přispívá dvojité máchání prádla. Lidé se ale často snaží během praní šetřit vodou. Existují dokonce pračky, které v rámci zmíněného šetření méně důkladně máchají a spotřebovávají minimum vody. Právě nedostatečné máchání prádla má za následek to, že se na oblečení i v jeho tkaninách udrží více pozůstatků pracího prostředku a aviváže, které nás mohou při nošení dráždit. Jeden máchací cyklus nás vyjde maximálně na korunu, což určitě za příjemnější nošení prádla stojí. Spoléhat bychom neměli ani na to, že pokud necítíme žádné obtíže ihned po oblečení se, je vše v pořádku. Čím déle máme oblečení s pozůstatky prostředku na sobě, tím delší čas mají na působení na pokožku. „Na máchání by neměli šetřit především lidé s citlivější pokožkou, lidé s atopickým ekzémem a rodiny s dětmi. Dětská pokožka, zvlášť do třetího roku života, je totiž velice citlivá. Nezapomínejte, že nejdůležitější je zdraví vás i vašich blízkých,“ uzavírá dermatoložka MUDr. Kateřina Jůzlová Ph.D. TZ
23.04.2024 11:00 Každý případ vraždy vzbudí emoce, nejbližší okolí je v šoku, společnost pohoršena. Ovšem když někoho zavraždí dítě, naše mysl se vzpírá tento tragický fakt vůbec přijmout. Nutně vyvstanou otázky, proč k takovému hrůznému činu došlo a co k němu zdánlivě nevinné dítě přimělo. Zkušený německý kriminalista a specialista na sériové vraždy Stephen Harbort ve své knize mapuje osm takových případů z různých koutů země, vražd, které byly spáchány dětmi a měly obzvlášť krutý a zarážející charakter. Šokující je rovněž věkové rozpětí vrahů od šesti do patnácti let. Harbort případy posuzuje z různé perspektivy, zejména se soustředí na rodinné zázemí a psychologické profily nezletilých vrahů a sleduje jejich chování ve vazbě i po ní. Dokumentárním způsobem je popsán například případ šestiletého chlapce, který našel u svého strýce zbraň a zabil jí svou spolužačku, či kauza třináctiletého hocha, jenž má na svědomí životy dvou žen a stal se tak nejmladším sériovým vrahem v Německu, nebo hrůzný případ dvanáctileté dívky, která spolu se svým přítelem zabila své rodiče a bratra, protože byli proti jejich vztahu. V knize se zabývá rovněž ožehavou problematikou, kdy už je dítě částečně či plně odpovědné za své činy a také definuje samotný pojem „dítě“, který se v oblasti kriminalistické, sociologické i právní v rámci různých zemí překvapivě liší. Případy dětských vrahů se nevyhýbají ani České republice. Dodnes je společnost otřesena případem vraždy třináctileté Elišky, kterou ubodal o rok starší kamarád Daniel. Odpověď na otázku, jestli lze takovým a podobným zločinům vůbec zabránit a co děti k natolik hrůzným činům vede, najdeme právě v Harbortově knize Když vraždí děti. TZ
19.04.2024 06:15 „Více jak 20 let jsem toužil po lepším životě, než jaký jsem žil. Trpěl jsem, bojoval jsem a cítil jsem obrovskou bolest. Stále jsem čekal na ten den, kdy se mé sny splní, a mnohokrát jsem ztratil naději. Byl jsem netrpělivý a cítil jsem se frustrovaný. Obracel jsem se se na různé cesty, ať už jde o náboženství, spiritualitu a praktiky New Age, předražené hacky pro život nebo praktické svépomocné průvodce. Zjistil jsem, že ačkoli tento proces nemůžete uspěchat ani přeskakovat životní lekce, můžete jej utvářet. Máte moc dělat nemyslitelné. Existují lepší způsoby, jak řídit svůj život a energii, aby věci fungovaly ve váš prospěch. Jakmile uplatníte moudrost a znalost, kterou vám předávám touto knihou, váš život se navždy změní,“ tvrdí na svých stránkách autor Vex King o své knize Dobré vibrace, dobrý život. Osobně mě na první pohled zaujaly dvě věci hned na obalu knihy. Předně jeho vizuální stránka. Font písma pro první část titulu „Dobré vibrace“ jako by opravdu vibroval. Překvapilo mě také, že v anglickém originále tato knížka nenabízí tak přitažlivý obal. A hned druhý aspekt, věta a klidně si ji teď někam napište a pověste před sebe: „Mějte se rádi – dostanete ze sebe to nejlepší.“ Na začátku se dozvídáme o autorově smutném dětství. Žil s rodinou u příbuzných a v azylovém domě plném nebezpečí. Nicméně navzdory všemu, šokující je, že to byly zážitky do jeho tří let věku života. Co si je člověk schopen zapamatovat z tak raného dětství? A jak hodně ho to následně ovlivní? Vex si nepamatuje detaily, ale spíše pocity. „Nepamatuji si všechno a moje vzpomínky neobsahují krystalicky jasné podrobnosti. Ale pamatuji si, jak jsem se během většiny svých zážitků, dobrých či špatných, cítil. K těm událostem, které se tehdy odehrávaly, se vztahuje spousta různých emocí. A tyhle vzpomínky mě dlouhou dobu strašily.“ Hluboko uvnitř měl usazené bolesti a strach z dětství, což mu značně ovlivňovalo normální chod života. Někdy si říkáme, že život stojí za starou belu. Ono to asi nebude jen tak pro nic za nic. Možná by to chtělo změnit přístup. Právě touto knihou chce Vex King nabídnout různé techniky, jak se začít mít rád a stát se lepším člověkem. Je obecné pravidlo, které všichni známe, že k dosažení klidu je potřeba rovnováhy. Mezi ně řadí i sebelásku. Nelze ji ale chápat v narcistickém slova smyslu: mít sobecky rád sám sebe, ale spíš ve smyslu poznat, pochopit a vážit si své vlastní hodnoty. A to i v takových situacích, kdy jsme vystaveni tlaku a ochromí nás výčitky svědomí, jestliže potřebujeme udělat určité nepříjemné rozhodnutí vůči druhému člověku, který ignoruje vzájemnou spolupráci nebo dobré vztahy. Trápit se pro druhého, jemuž jsme lhostejní, není pro naše psychické zdraví vůbec dobré: „Je důležité poznat, že není nespravedlivé nechat jít ty, kterým na nás nezáleží.“ Když se zamyslíte, jaký máte vy přístup k sobě a k vnějšímu světu? Vex doporučuje, k sobě a k okolnímu světu přistupujme právě v tom dobrém. S tím souvisí i „zákon o přitažlivosti“. Svým způsobem říká, že pokud budu na něco myslet pozitivně, upnu k tomu svou pozitivní energii, tak mám vysokou naději, že se to stane. Ale Vix jde ještě nad to. Nabízí „zákon vibrace“. „Vesmír reaguje na vaši vibraci. Vrátí vám takovou energii, jakou vysíláte.“ Vše je tvořeno atomy a každý atom je jedna malá vibrace. „Tudíž veškerá hmota a energie jsou od přírody vibrační.“ Celý vesmír se zdá být tím pádem celou škálou vibrací o různých frekvencích. Naše myšlenky a vnímání světa se musí sehrát s touto vibrací. „Pokud v něco skutečně věříte a chováte se, jako by to už byla pravda, zvýšíte šance, že to k vám přijde ve vaší fyzické realitě.“ . Pocity, které vysíláme, se nám ve stejné podobě vracejí prostřednictvím našich zážitků. Jak mohou vibrace ovlivnit náš život? Pokud člověk čte tento text, může mít na jednu stranu pocit, že se jedná o určitá neměřitelná abstrakta, těžko uchopitelná a ověřitelná. Ale upřímně! Já to vidím dnes a denně kolem sebe. Právě proto mě zaujal tento titul. Někdo napsal knihu o tom, která zahrnuje mé vlastní vnímání světa. Aby to neznělo příliš sobecky a povrchně, řeknu to jinak: pokud máte nějakou zkušenost a zjistíte, že i ostatní lidé mají takovou zkušenost, hned máte lepší pocit. Vždycky je lepší vědět, že v něčem nejste sami. A podobně je to s touto knihou. Můj přístup ke světu je ze zásady pozitivní: vysílat co nejvíc pozitivních příjemných vibrací, protože ony se mi v dobrém vrátí. Abychom nepoužívali takové duchovní pojmy, řekněme to jinak. Jak se ke světu budeme chovat, tak se on bude chovat k nám. Když někoho obdarujeme úsměvem, úsměv se nám vrátí. Pokud pomůžeme jednomu člověku, záhy někdo pomůže nám. Je to nakažlivé a velmi příjemné, protože nás to stmeluje v tom nejlepším slova smyslu. A pak obráceně: ze svého blízkého okolí každodenního pracovního života znám dva, tři lidi, jejichž svět je jiný: všichni kolem jsou na ně protivní, úřednice za přepážkou je nesnesitelná, řidiči na ně troubí a gestikulují, lidé jsou nevraživí a jen na sebe štěkají. Už se jim to nesnažím opakovaně vysvětlovat, protože nejen já, i ostatní kolem vidíme, že chyba není v celém okolním světě. Síla negativního přístupu, která z nich vyzařuje, prostě ostatní silně převálcovává a vesmír jim to vrací stejnou měrou. A je to škoda, protože přicházejí o tolik krásných chvil, příjemných kontaktů a nádherných zážitků. Usmívejte se na svět, na sebe a na druhé, vyhýbejte se pomluvám a sporům, odsud nic dobrého nikdy nepřijde. Buďte sobě tím nejlepším vzorem, nešiďte se. Než si začnete na něco stěžovat, uvědomte si i další aspekty problému a nakonec zjistíte, že třeba ani o nic pořádného nejde. „Než si začnete stěžovat, že musíte uklízet dům, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani střechu nad hlavou. Než si začnete stěžovat, že musíte mýt nádobí, uvědomte si, že někteří lidé nemají ani vodu. Než si začnete na tohle všechno stěžovat prostřednictvím svého chytrého telefonu na sociálních sítích, aniž byste si uvědomili, jaké máte štěstí, buďte na chvilku vděční.“ Vemte si třeba postoj ženy. Každý měsíc má bolesti a krvácí, chodí do práce a stará se o rodinu, je od ní vyžadováno mnoho povinností a zároveň udržení určitého sociálního paradigmatu. Naráží na předsudky a diskriminaci při hledání zaměstnání: po škole nemá praxi, když má malé děti, je nežádoucí, a pak už je zase moc stará. A i když je pracovitější a šikovnější než její mužští kolegové, výplatu má nižší. Ale to je statistika. Pryč teď s ní. Jsem vděčná, že mám zdravé děti, že mám báječnou rodinu. Jsem vděčná, že po mateřské při hledání zaměstnání, zatímco ostatní zavírali dveře kvůli malým dětem, jsem byla přijata šéfem, který tyto předsudky ignoruje a jde proti proudu. Jsem vděčná, že jsem jim mohla dokázat, že jsem skutečně jedna z nejlepších. A že dělám práci, která mě naplňuje. Jsem dítě Štěstěny. Přes všechny překážky se cítím v dlouhodobém měřítku šťastná . Je to o pohledu na život a na sebe. „Vaše individualita je požehnání, nikoli břemeno. Budete-li se snažit být jako všichni ostatní, nebude váš život lepší než jejich. Když půjdete s davem, stanete se jeho součástí a nepodaří se vám z něj vystoupit. Když půjdete stejnou cestou jako ostatní, nedostanete příležitost vidět nic jiného než to, co vidí oni.“ Všichni ti, kteří se při čtení tohoto článku zamračili a řekli si, co to proboha je! Někdo má permanentně růžové brýle na očích! Vypadl z reality a pořádně se uhodil do hlavy! Vždyť se podívejte kolem sebe! Silnice rozbité, pošťačka mi zas hodila lístek do schránky, místo aby zazvonila, a to jsem byl celou dobu doma! U kasy v supermarketu jsem platil víc, než bylo na štítku na regálu! A hlavně, kam se všichni cpou! Já jsem tu byl první! Lidi se jen mračej a jsou zlí, závistiví a ani nepozdravěj! Tak všichni vy, kteří to takhle vidíte, tak se na chvilku prosím zastavte. Kolem není miliony naštvaných lidí, koncentrovaných jen na to, aby vás vytočili. Takhle to opravdu není. Když mi pošťačka opět hodila lístek do schránky, aniž by zazvonila, přišla jsem na poštu a s úsměvem jí povídám: „Že vy to děláte proto, abych za vámi přišla a mohly jsme si popovídat! A to ještě nevíte, kolik jsem si toho z e-bay objednala! Jestli to takhle půjde dál, uvidíme se zas ve středu! Budu se těšit.“ Začala se nahlas smát, no ale, tak nevím, co se stalo, ale od té doby zazvoní, než vloží lístek do schránky. Takže prosím, vy všichni, co se mračíte, kupte si, půjčte si Dobré vibrace, dobrý život, protože si zasloužíte DOBRÝ ŽIVOT! Jako my všichni ostatní. MB, obrázky pixabay.com
18.04.2024 09:00 Když se jednou zvířátka ze dvorku vydají objevovat svět za plotem, zalíbí se jim to natolik, že začnou výletničit každý den. Co výlet, to malé dobrodružství, nové přátelství a veselá písnička. Čtěte a zpívejte si! Na malém dvorečku žijí dobří kamarádi. Pejsek, kočka, kohoutek a tři slepičky. Jednoho letního rána se zvířátka rozhodnou, že prolezou mezi plaňkami v plotě a vyjdou si na výlet. Od té doby už nic není, jak bývalo. Objevovat svět je krásné dobrodružství, obzvlášť když si najdete nové přátele. Veselé ilustrované vyprávění o domácích i jiných zvířátkách obohacují krátké tematické písničky.
18.04.2024 09:00 Vyšetření je vhodné provést před očkováním živými vakcínami I když opředeno mnoha mýty, je očkování stále nejúčinnější způsob, jak v populaci zamezit šíření závažných onemocnění. Existují však ojedinělé případy, kdy je očkování opravdu nevhodné. Jedná se například o neodhalené závažné poruchy imunity dětí, které se nemusí v prvním roce života projevit, protože je dítě chráněno ještě přenesenými protilátkami od matky. Děti s touto poruchou imunity by pak neměly být očkovány tzv. živými vakcínami , které by u nich mohly způsobit závažné zdravotní problémy. Nově je možné imunitu otestovat genetickým vyšetřením krve s názvem TREC/KREC. Zkratka názvu vyšetření působí poněkud technicky, jedná se však o zcela jednoduchou a pro dítě neinvazivní metodu. Vyšetřením se ověřuje, zda dítě netrpí závažnou poruchou imunity, takzvanou imunodeficiencí, umí odhalit poruchu funkčnosti dvou typů bílých krvinek, tzv. T a B-lymfocytů. Ke zjištění přitom stačí jen tři kapky krve, které pediatr odebere dítěti z paty či prstu na ruce. Odhalte nebezpečí včas „Závažné vrozené poruchy imunity se v populaci vyskytují stejně často, nebo dokonce častěji než metabolické vady, které se vyšetřují v rámci novorozeneckého screeningu u každého novorozence v ČR. Výsledek genetického testu TREC/KREC pak podá dvě informace: zda je imunita vašeho dítěte v pořádku, a zároveň umožní bezpečnou vakcinaci dítěte živými očkovacími látkami. Těmi jsou totiž do těla vpraveny oslabené patogeny, které mohou jedince s imunodeficiencí závažně zdravotně ohrozit,“ vysvětluje prof. MUDr. Vojtěch Thon, Ph.D., přední český expert v oblasti imunologie a alergologie. A kdy je nejvhodnější vyšetření TREC/KREC s dítětem absolvovat? Ideálně hned v prvním roce života, před zahájením očkování živou vakcínou. „Díky odhalení případných poruch vývoje buněčné a protilátkové imunitní odpovědi může dítě podstoupit vhodnou léčbu prakticky okamžitě,“ dodává prof. Thon. Z vyšetření TREC/KREC není třeba mít obavy, jedná se o rychlé a neinvazivní vyšetření. A kde jej můžete s potomkem podstoupit? Buď přímo v ordinaci pediatra, se kterým je vhodné celou záležitost předem konzultovat. Případně si můžete vybrat některé z mnoha odběrových míst AeskuLab v České republice, kde jej provádí. A co dál? Po šetrném a nenáročném odběru krve se vzorky odešlou do genetické laboratoře AeskuLab v Brně. Výsledky pak rodiče obdrží přibližně do deseti dní od doručení odebraného vzorku do laboratoře. Pokud se v laboratoři nepotvrdí porucha imunity, není důvod se očkování živými vakcínami kvůli stavu obranyschopnosti vyhýbat. „Pokud výsledek ukáže podezření na poruchu imunity, je na místě jej zkonzultovat s ošetřujícím lékařem. Pediatr by měl doporučit bezodkladnou návštěvu imunologa a dítě by nemělo být očkováno živou vakcínou, dokud neproběhnou další vyšetření.“ uzavírá prof. Thon. O vyšetření TREC a KREC U dětí s poruchou buněčné imunity je kontraindikováno podávání živých vakcín, neboť u nich místo ochrany mohou způsobit onemocnění s fatálními důsledky. Toto se týká jak vakcín proti rotavirům, tak vakcíny proti tuberkulóze , a vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám . V České republice je k dispozici vyšetření vrozených poruch buněčné a protilátkové imunity TREC/KREC . Jedná se o neinvazivní moderní RT-PCR vyšetření prováděné ze suché krevní kapky . Toto vyšetření se plošně provádí ve vyspělých zemích světa, jako jsou Spojené státy nebo Izrael, a v roce 2013 bylo doporučeno mezinárodní Berlínskou deklarací odborníků k zásadnímu rozšíření i v dalších zemích. Vláda ČR vyšetření poruch imunity podpořila a schválila na svém jednání v roce 2015 jako součást Akčního plánu č. 7 Národní strategie ochrany a podpory zdraví – Zdraví 2020. Více informací je k dispozici na webu ockovani-imunita.cz TZ
18.04.2024 09:00 Se spoustou rad a receptů i bez mléka a vajec Zvládáte každodenní bezlepkové stravování, ale rádi byste svůj jídelníček obohatili i ve sváteční dny? Třetí kniha známé autorky vám přináší na 120 nových receptů, které zpestří vaši slavnostní tabuli. Získáte inspiraci, co přichystat na Velikonoce a Vánoce, na narozeniny dětí i rodičů, pro svatební hostinu nebo zahradní párty. Radka Vrzalová je kouzelnice – vyčaruje z bezlepkových surovin i to, o čem byste si netroufali při své dietě ani snít, protože jste dosud nevěřili, že je to vůbec možné. Ale je to tak, můžete uvařit a upéct v podstatě cokoli, nic není překážkou: • tradiční dorty a zákusky, jaké znáte z dětství • nádherně zdobené dorty pro děti k narozeninám • klasiku české kuchyně • jídla ze zahraničních kuchyní od italské po asijskou • sladké i slané drobnosti jen tak na chuť nebo jako pohoštění Mimořádný přínos autorky spočívá v tom, že recepty jsou naprosto originální – její vzdělání potravinářského technologa a neustálá chuť a vůle experimentovat ji přivedly k tomu, aby vyvinula zcela nové receptury, přesně ušité na míru jednotlivým pokrmům. Nejde tedy jen o pouhou náhradu lepkové mouky za bezlepkovou nebo o shromáždění receptů, kde mouka není zapotřebí, ale o unikátní postupy. S bezlepkovými, popřípadě bezlaktózovými, bezmléčnými, a dokonce i bezvaječnými surovinami tak docílíte stejného výsledku, jako kdybyste neměli žádná zdravotní omezení. Dobrou chuť! Ukázka z knížky: Nakladatelství Grada, Radčina kuchařka bez lepku – slavnosti
17.04.2024 01:30 „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. Tam v lese je místo, třicet honů odtud vzdálí, Vltava řeka je obíhá. To na půlnoc ohrazuje potok Brusnice hlubokým ouvalem, na polední pak straně skalnatá hora vedle lesa Strahova. Tam, když přijdete, najdete člověka prostřed lesa, an tesá práh domu. I nazvete hrad, jejž vystavíte, Prahou.“ Takto znělo proroctví kněžny Libuše. Kde však má Praha své kořeny? Tok nenápadné Brusnice vytváří údolí, ve kterém stojí nejmalebnější pražská čtvrť Nový Svět. Brusnice po většinu své délky teče v pražské kanalizaci. Její pramen se nazývá Vojtěška a nachází se na zahradě břevnovského kláštera kousek od kostela sv. Markéty. Pokud jste Brusnici nikdy neviděli nebo jsou vám stejně ještě neznámá další Nová tajemství Prahy, tak pojďte se mnou nahlédnout do publikace Davida Černého. David Černý, Nová tajemství Prahy, nakladatelství Grada, 2019. „Praha mě nepřestane nikdy fascinovat,“ přivádí autor čtenáře ke svým stránkám. „Na první pohled stojí zdánlivě nehnutě. Ale odehrávají se v ní děje, které nás dokážou přivést k úžasu.“ V Praze jsem všeho všudy bydlela čtyři roky. Ve shonu za prací a později za studiem, tuhle část svého života jsem vzala obráceně, jsem z Prahy stihla poznat jen zlomek. Vyjma centra, které se nabízí všem turistům, jsem se hlavně snažila vstřebat, jaká Praha doopravdy je. Zvenku na ni hledíme jinak: možná se nám zdá pyšná, jakýsi středobod metaforicky vystupující nad Českem; jako by byla nejvíc vidět a slyšet. Ale pak tam bydlíte a zjistíte, že Praha je úžasná. Že vše má svůj řád, pohyb a krásu a že místní lidé jsou báječní a za každé situace vám pomohou. A tak mě mrzí, že jsem třeba nikdy neviděla slavného úhoře Pepíka, který roky žije v kašně pojišťovny ve Spálené ulici. Jeho předchůdce tam byl od roku 1914 úctyhodných 62 let. Od roku 1993 zde brázdí vodu už druhý Pepík. Otec Jana Wericha byl úředníkem pojišťovny a často bral svého syna ke kašně. Kdybych přišla k tomuto místu, určitě bych se dotkla kamene, jehož se bříšky prstů dotýkal i Jan Werich. Mohu si už jen představit neviditelné, jen v čase zaznamenané stopy jeho podrážek. Za to v Klementinu jsem byla pečená vařená; tu knihovnu jsem milovala. Mohla jsem si knížku klidně přečíst doma, ale ty prostory jsou prostě magické. Sedět v čítárně v Klementinu má něco v sobě hodně silného. Ale jsou místa Klementina, která mi zůstala napořád utajena. Nikdy jsem nevyšla po schodech do astronomické věže, která byla postavena v roce 1722 a tyčí se do výšky 68 metrů. Pracoval tu Tycho Brahe, Johannes Kepler nebo Tadeáš Hájek z Hájku. A může vůbec veřejnost vstoupit na tato úžasná místa? Věděli jste například, že pod krčskou nemocnicí je funkční podzemní špitál, který v případě krize je schopen přijmout stovky pacientů? Operační sály jsou zde při nenadálých situacích připravené pro okamžitou potřebu; stejně jsou zde i povlečená lůžka, bezpečně přikrytá igelitem. Vybavení již působí obstarožně a fotografie v knížce spíše jako vystřižené z hororu. Je to jedna z dalších fascinujících skutečností, o které možná ani běžný Pražan neví. Tajemné podzemí! Původně válečný kryt v případě jaderné katastrofy, který byl postaven v letech 1952 – 1962. Pokud se rádi necháváte unášet zajímavými a téměř dechberoucími tajemstvími, která vám díky dnešní uspěchané době často unikají, ale vy přesto v těchto sychravých dnech si prostě chcete najít chvilku a nahlédnout do něčeho krásného, pak vás tahle knížka rozhodně zaujme. Dnes večer u nás doma televize neběží. Výbušné seriálové vyhrocené mezilidské vztahy byly nahrazeny poklidem u jasně žlutého světla mé nové lampičky a u vůně podzimního čaje. Při listování knížkou si pro sebe říkám: mohla bych do Prahy zase přijet. Zavzpomínat a projít si místa, která by mě dříve ani nenapadla. Mohla bych se vrátit na Národní třídu a podívat se na nejstarší dopravní značku v Praze. Tu už jsem viděla, ale nikdy předtím mě nenapadlo, že sovička, která tam sedí – a to už dvě stě let – ve své podstatě měla za úkol informovat řidiče, zdali je ještě v garážích pro formanské vozy místo, či už je plno. Sychravo letos rozhodně nekončí. Tak ještě můžete nahlédnout do předchozí publikace Davida Černého „25 tajemství Prahy“, vydané právě před rokem. MB
17.04.2024 01:30 Výbor francouzských lidových písní s libozvučným názvem Zpěvy sladké Francie si v českých knihovnách nalezl své místo už dávno. Mistrovský překlad Hanuše Jelínka, který texty vybral a uspořádal, oslovuje české čtenáře a posluchače napříč několika generacemi. Do svého repertoáru je zařadila i řada hudebníků. Sbírky Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie přinášejí lidové písně s širokou tematikou. Najdeme zde písně z dvorského prostředí, písně milostné i vyloženě žertovné či naopak truchlivé. Asi nejznámější reprezentantkou sbírky je píseň „Dezertér“, ve které voják kvůli nešťastné lásce spáchá vraždu, za kterou má být popraven. Své srdce káže poslat dívce, kterou miloval. Poslední vydání Zpěvů sladké Francie je unikátní tím, že je doplněno notovými záznamy v hudební úpravě známého muzikanta Josefa Krčka a s nahrávkou souboru Chairé Příbram. Kombinace hudby v podaní Chairé a uměleckého přednesu Hany Maciuchové a Alfreda Strejčka tvoří z poslechu starofrancouzských textů jedinečný zážitek a otevírá básně generaci nových čtenářů a posluchačů. Ukázka z knihy Zpěvy sladké Francie, str. 114-115, DEZERTÉR Zpěvy sladké Francie : Dnes již klasický výbor francouzských lidových písní z 15.– 18. století, který z vlastních překladů sestavil Hanuš Jelínek, vychází nyní jako zpěvník v hudební úpravě Josefa Krčkaa s CD nahrávkou v podání souboru Chairé. O autorech: Hanuš Jelínek , středoškolský profesor francouzštiny a němčiny, básník překladatel a literární vědec, se vždy zajímal o lidovou slovesnost. Do francouzštiny přeložil mnoho českých a slovenských písní a do češtiny naopak přebásnil francouzské lidové písně z 15.–18. století. Jeho výbor Zpěvy sladké Francie a Nové zpěvy sladké Francie je obohacen i o několik písní, u kterých je autor znám, ale jsou již zlidovělé. Josef Krček je hudebník, skladatel, zpěvák, umělecký vedoucí, muzikoterapeut a spisovatel. Vystudoval obor klarinet, poté působil jako učitel hudby a vedl oddělení vážné hudby ve vydavatelství Supraphon. Od roku 1969 hrál v souboru Chorea Bohemica, od roku 1975 pak v souboru Musica Bohemica. V 90. letech vyučoval muzikoterapii . Dlouhodobě se zabývá starší českou a evropskou hudbou a lidovými písněmi. V roce 1999 založil v Příbrami vokálně instrumentální soubor s dobovými nástroji Chairé. Je autorem skladeb pro dechové orchestry, skládá filmovou hudbu a hudbu pro rozhlasové pohádky, hry a seriály, upravil přes 200 lidových písní. Jeho koníčkem jsou historické hudební nástroje, některé si sám upravuje i vyrábí. Je autorem zpěvníků Špalíček lidových písní , Písničky pro nejmenší a Vánoce – Putování do Betléma . Chairé je umělecké těleso, které si od počátku programově udržuje líbezný zvuk a vznešený ponor do jímavé duchovní i lidové muziky, české i evropské. Oduševnělá poloha souboru je dána i osobností jeho zakladatele, znalce hudby, hledače starých hudebních partů, vynikajícího multiinstrumentalisty a citlivého aranžéra Josefa Krčka. Soubor Chairé, je výjimečný jak hudebním projevem, tak repertoárem a dnes už má zasloužené renomé doma i v cizině. Vydal CD Písně, které vracejí čas, Doteky duše a Píseň je touha. Z francouzských originálů přeložil a poznámkami opatřil Hanuš Jelínek Hudební úpravu a sazbu not provedl Josef Krček Ilustracemi opatřila Ludmila Kejmarová Odpovědná redaktorka Radka FialováVydalo nakladatelství Vyšehrad v Praze roku 2019 ve společnosti Albatros Media a.s. První vydání s notovými záznamy a a CD TZ
12.04.2024 01:45 14. ročník Mezinárodního festivalu animovaných filmů Animánie dnes končí, mezinárodní porota rozdala 10 festivalových cen Animániček a 10 čestných uznání. Porotci Lucie Sunková , Luděk Horký a Hrvoje Selec vybírali z rekordního počtu 203 krátkých animovaných filmů, které do soutěže přihlásili děti a mladí tvůrci do 26 let z celého světa. Svoji cenu udělovali diváci i studentská porota. Animánie začala ve čtvrtek 14. 11. a čtyři festivalové dny byly doslova nabité projekcemi, workshopy, setkáními s tvůrci či debatami. V prostorách plzeňského centra Moving station se za čtyři dny vystřídalo více než 1200 návštěvníků festivalu. Animánie je největší mezinárodní soutěžní přehlídkou mladých animátorů v České republice. „Moc nás těší, že počet soutěžních filmů rok od roku stoupá, letos jsme vybírali z více než šesti set snímků z mnoha zemí a poprvé bylo nutné rozdělit nejpočetněji obsazenou kategorii nejen podle věku, ale také na domácí a zahraniční,“ uvedl ředitel Festivalu Animánie Jan Příhoda. Animánii si spolu se začínajícími animátory užívají i desítky malých a velkých návštěvníků, kteří chodí na projekce soutěžních i nesoutěžních filmů a na dílny, a také učitelé, kterým Animánie poskytuje zajímavé tipy pro filmovou výchovu,“ Především pedagogům byl určen workshop filmové výchovy Císařův slavík Evropského vzdělávacího programu CinEd. S mladými animátory a výtvarníky při workshopech pracovali například kreslířka a autorka komiksů Lucie Lomová, belgická animátorka Anaïse Lafontaine nebo Martin Pertlíček, autor snímku Noctuelle a student FDU ZČU. „Spolupráce se studenty a absolventy Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara dala letošnímu festivalu tvář, od vizuální podoby, přes znělku, ceny až po lektorské a technické zajištění, věříme, že tato spolupráce bude pokračovat i v příštích letech,“ dodal Jan Příhoda. Tečkou za 14. ročníkem Animánie jsou projekce vítězných filmů a také ozvěn Anifilmu, které se odehrají v neděli 17. 11. večer v kavárně Družba. TZ
12.04.2024 01:45 S pokračováním úspěšného humoristického románu přichází Petr Luňák Nakladatelství Dokořán vydává Učence, volné pokračování humoristického románu Hrdinové od Petra Luňáka a Marka Pečenky. Knihu napsal nyní pouze Petr Luňák. Jak sám s nadsázkou říká: „Po krásném dobrodružství s Markem Pečenkou nad románem Hrdinové jsem se vydal na spisovatelskou stezku sám a po večerech i nocích sepsal volné pokračování pod názvem Učenci.“ Hlavní hrdina Richard Míča je nyní již mladý nadějný pedagog a vědec, který tráví svůj jednotvárný život psaním článků o kontrafaktuální historii a úloze náhody v dějinách, až se jednoho dne objeví trochu výstřední profesor jedné z amerických univerzit… Učenci mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají romány Kingsleyho Amise nebo Davida Lodgea. Českým čtenářům není tento druh románu příliš známý; příběh je podaný humorným, místy až satirickým způsobem, a čte se jedním dechem. Autorovi byly inspirací jeho vlastní vzpomínky na působení na univerzitě a jeho studijní pobyt v zahraničí po sametové revoluci. Ukázka z knihy, strana 21: Vstal, přešel k oknu své univerzitní pracovny a pohlédl na rušnou ulici hlavního města jako do akvária. Některé rybky nikam v sluncem ozářené ulici nespěchaly. Další vrážely do okolních jako agresivní parmičky snažící se odkousnout jiným kousek ploutve. Jiné, tvořené turisty, se pohybovaly v pestrých hejnech, která se hrnula tam, kam zrovna ten nejrychlejší z nich vyrazil. Pár bezdomovců leželo na lavičkách jako sumci požírající zbytky ze dna… Urputnost, s jakou nechával pověřený ředitel Sladký zaměstnancům vzkázat, aby na schůzi institutu rozhodně přišli, nebyla nijak neobvyklá. Chystalo se možná oznámení výsledků konkurzu na místo ředitele institutu, které by rád získal Sladký, ale neměl docenturu, a to bylo i na poměry nejmladší fakulty staroslavného učení příliš mnoho. Naopak nebylo nijak proti jejím způsobům, že všechny dosavadní konkurzy měl jako pověřený ředitel institutu organizačně na starosti sám Sladký. Všechny nakonec skončily bezvýsledně a Sladkého interregnum se opět prodloužilo. Chod schůze jistě naruší doktor Koller, který se ve zralém akademickém věku rozhodl odejít ze zavedených fakult a užívat si života právě na tomto institutu. Pověřený ředitel ho nemohl ani cítit především pro jeho neuvěřitelné způsoby: Koller nejen říkal nahlas, co si mnozí jen mysleli, ale zpravidla to říkal i v přítomnosti toho, koho se to týkalo, a působil tak dojmem nepříliš dovedného břichomluvce. Sladký omezoval kontakty s Kollerem na minimum a tajil před ním den a čas příští schůze institutu, což mu však Richard, kterého s Kollerem pojilo přátelství a sdílená kancelář, rád donesl. Z planého přemítání ho vyrušil Kollerův příchod. Kolega na sobě tentokrát neměl svůj obvyklý nepraný svetr a letité džínsy, ale zánovní, i když pomačkaný oblek. „Byl jsem na přednáškovém turné po českých provinciích, jinak různých kyselých prdelích,“ odpověděl na Richardovu otázku, odkud že to jede, když usedl do židle na kolečkách, až zapraštěla. „Kdyby dneska nebyla ta schůze, tak jsem jel rovnou domů, abych se alespoň vyspal. Ale svým způsobem mě zajímá, s čím se pan pověřený ředitel opět vytasí.“ „Ty jsi přednášel o své poslední knize?“ nemohl si Richard při nejlepší snaze vzpomenout na její název. „Nebyla snad reakce, jakou sis představoval? Kde jsi vůbec byl?“ „V Ostravě, která je přesně stejně hnusná jako před třiceti lety, když jsem tam byl naposledy.“ „No a?“ „Asi tři babky, co se do tamního Domu knihy přišly ohřát. A to individuum, co tam dělá ředitele a celej ten nesmysl si vymyslelo, mě začalo utěšovat. Prý je tak malým zájmem opravdu překvapen, obzvláště po zkušenosti z minulého týdne, kdy tam měli známého vojenského historika, kapitána Šuláka. Měli prý nabito a lidé i stáli.“ „O čem mluvil? O kolové technice meziválečné československé armády?“ „Ne, přednášel prý o londýnských výsadkářích během druhé světové války.“ „Šulák je těžká konkurence,“ uznal Richard. Svého bývalého spolužáka, který z vášně k historii vojenství vstoupil do armády, slyšel nedávno v rozhlase hovořit o atentátu na Heydricha. Hrdinné parašutisty nazýval „kluky“, což mohlo v méně informovaném posluchači vyvolat dojem, že u mikrofonu není historik, ale jeden z Heydrichových katů, kterému se nějakým zázrakem podařilo dostat z krypty cyrilometodějského kostela v Resslově ulici, ale musel ze strachu před komunistickou mocí o svém údělu až donedávna mlčet. „Takže jsi přijel z Ostravy?“ „Ne, přijel jsem z Havlíčkova Brodu.“ „Cos proboha dělal tam?“ „Taky přednášel, co jiného? Tedy vlastně taky nepřednášel.“ „Zas nikdo?“ „Tam situace zpočátku vypadala mnohem líp. Když jsem šel k tý budově, kde se to mělo konat, bylo tam plno lidí.“ „No tak vidíš.“ „Pak se ale ukázalo, že důvod je úplně jinej než moje přednáška.“ „Taky tě předběhl kapitán Šulák?“ „Ale ne, to by snad ještě nebylo to nejhorší. Konala se tam mše Svědků Jehovových a organizátoři obou akcí si popletli data.“ „Jaks poznal, že jsou to Svědci? Já je poznám, jenom když somrujou u dveří. Mohla to bejt třeba i nějaká jiná sekta.“ „Tvrdili, že Ježíš zemřel na kůlu.“ „Tak to asi Svědci byli. Ale myslím, žes to vzdal moc rychle. Měl jsi jim nabídnout, že místo dnešního kázání, jestli teda nějaký maj, jim na jejich černý mši předneseš něco o obrazu amerického Jihu v umělecké literatuře období rekonstrukce,“ rozpomněl si Richard na téma Kollerovy knihy. „Možná, že bys je zmátl názvem.“ Mluvil bez jakékoli ironie. Koller před časem na ono téma přednášel na semináři pro členy institutu a veškeré posluchačstvo s výjimkou Sladkého si získal, když namísto předpokládané nudy akademickou společnost bavil barvitým líčením, jak se nazrzlým jižanským paničkám chvělo chřípí vzrušením při pohledu na potem lesklá, svalnatá těla černých otroků při práci na bavlníkových plantážích. „Proslýchá se, že už jsou známy výsledky konkurzu na ředitele našeho institutu,“ vracel se Koller k tématu dnešní schůze. „Tak nám možná chce sdělit tu radostnou novinu, že opět nebyl nikdo vybrán, anebo že se vědecká rada rozhodla, že skutečnost, že Sladký nikdy nic nenapsal, by neměla stát v cestě jeho ředitelským ambicím. Tedy nepočítám-li tohle,“ ukázal Koller cedulku na okně, na níž Sladký poněkud zeširoka vysvětloval, že okna je nutno zavírat, protože jinak vniká do místnosti chladný vzduch, musí se více topit a to se projevuje na příliš vysokých účtech, které univerzita musí platit za energie. Tyto promrhané prostředky by fakulta údajně mohla použít na mnohem prospěšnější účely. S podobnými ponaučeními se bylo možno setkat téměř ve všech místnostech institutu. O autorovi: Petr Luňák vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1993 přednášel na Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2000 působí v mezinárodním sekretariátu NATO. Je autorem řady prací s tematikou studené války . V roce 2014 vydal s Markem Pečenkou román Hrdinové, jehož jsou Učenci volným pokračováním. TZ
10.04.2024 05:31 Ještě nemáte doma knížku Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka? Neváhejte, můžete ji vyhrát! Nakladatelství Fragment má pro pět z vás připravené výtisky. Získat je nebylo nikdy snadnější! Pošlete nám do neděle 08.12. do půlnoci na adresu admin@superrodina.cz jakýkoliv hezký dětský obrázek na volné téma. Do předmětu zprávy uveďte “Soutěž o knížky”. Z obrázků vybereme pět, které nás nejvíce zaujmou, a ty odměníme. S odesláním souhlasíte, že vybrané obrázky, a tedy třeba i váš, bude vystaven na webu www.superrodina.cz nebo na facebooku zmíněné publikace. Výherce budeme kontaktovat. Doručovací adresu pak předáme nakladatelství Fragment, které může obratem knížku odeslat . Svou účastí dáváte najevo souhlas s tím, že vaše e-mailová adresa bude po dobu soutěže až do 15. 12. archivována, po té smazána. Udělujete rovněž souhlas, že přijaté obrázky mohou být opatřeny logem Já a Anastázie a použity následně k vystavení ve výše zmíněných médiích. Všichni máme rádi dětské obrázky! Udělejme jimi radost i ostatním! Můžete je opatřit jménem, věkem, vzkazem, necháme to na vás. Držíme palce a moc se těšíme na všechny obrázky! Předem děkujeme všem dětem a jejich rodičům, prarodičům, tetičkám a strýčkům, učitelkám a učitelům, kamarádům a všem milým lidem, které nám je pošlou.
